1.

376 13 0
                                    

Objevila jsem se před krásným domem. Tento dům si moji rodiče pořídili, když mi bylo patnáct, a z Prahy jsme se přestěhovali sem do Klatov. Doma jsem nebyla půl roku, jen jsem s našima komunikovala na dálku. Potřebovala jsem nyní v nich najít podporu, i když jsem věděla, že to nebude nic jednoduchého. Hlavně s taťkou. Biatlonová legenda se s obrovským průšvihem své dcery není schopná jen tak smířit. Domnívala jsem se, že mamka by mohla stát při mě. Připadala jsem si, jako bych šla na popravu, ale potřebovala jsem vědět, že alespoň jeden rodič při mě stojí. Zhluboka jsem se nadechla, a strčila klíč do zámku. Vešla jsem do haly, a odložila si kabát. Vyzula se a vešla do obývacího pokoje. Mamka seděla v křesle a četla nějakou knížku. To byla celá ona. Dokázala hodiny a hodiny v kuse číst. "Ahoj," pozdravila jsem jí. "Ahoj Aneto, vůbec jsem tě nečekala," řekla mi a vyskočila z pohodlného křesla. "Máš hlad?" otázala se mamka a honem běžela do kuchyně a já za ní. "Ne mami, s tím si hlavu nelámej," odpověděla jsem. "Jak ses měla v tom světě?" otázala se mě po chvíli ticha mamka. "Nebyla jsem na dovolené, celý ten distanc jsem tvrdě trénovala, abych se po těch dlouhých dvou rokách mohla vrátit," řekla jsem. "Ty se chceš vrátit k biatlonu?" otázala se mamka a vyvalila oči. "Ano mami, nemůžu bez toho sportu žít, a také chci navrátit ztracenou čest našemu jménu," řekla jsem. "To je hezké," namítla mamka. "Dobře víš, že táta bude proti," šeptla. "S tím počítám, zavoláš ho?" poprosila jsem mamku. Jen přikývla a šla pro něj do jeho pracovny. Mezím než mamka došla společně s tátou, jsem si do skleničky napustila vodu a trochu se napila. Byla jsem nervózní a třepali se mi ruce. Otec na biatlon nedal dopustit, pro něj byl svatý. "Ahoj," pozdravil otec a sedl si na barovou židli a mamka zůstala stát po mé pravici. Zhluboka jsem se nadechla. "Chci se vrátit k biatlonu, a k závodění," řekla jsem a čekala jsem na výbuch otcových emocí. "To si snad děláš legraci, po tom všem?" vypískl. "Ano tati, po tom všem," špitla jsem. "Nesouhlasím s tím, já se díky tobě nemůžu v biatlonovém světě ani ukázat, máš vůbec představu, jak se na mě všichni dívají?" vyprskl a práskl pěstí do baru.  "Ano tati, představ si, na mě se dívají ještě hůř, jak na tebe, to mi věř," řekla jsem rázně. "Tím líp, měla bys ses na to vykašlat, a jít do nějaké rozumné práce," řekl mi o něco klidnějším hlasem. "Vím, že dokážu očistit naše jméno, chci to zkusit, nemůžu bez biatlonu žít," řekla jsem. "To se neopovažuj!" vykřikl otec. "No tak Aleši, má právo na to, aby světu ukázala, že se ponaučila," ozvala se matka. Byla jsem ji za to nesmírně vděčná. "Nemá právo na nic, jestliže se vrátíš, tak beze mě, já se toho účastnit nemíním!" řekl rázně. Vstal a odešel zpět do své pracovny. Nastalo ticho.

Byla jsem z toho celá smutná, a párkrát jsem plakala. Mamka se postavila na moji stranu, a za to jsem ji byla vděčná. "Aneto, stojím při tobě," řekla mi a obejmula mě. "Díky," šeptla jsem. "Jdi do toho, věřím, že již jsi čistá," řekla mi mamka a povzbudivě se na mě usmála. "Přísahám, že jsem se již ničeho netkla!" vyprskla jsem. "Uklidni se Aneto, já ti věřím," řekla mamka. "Jak říkám, běž do toho po hlavě, a na otce se vyprdni, možná ho to přejde," řekla a pevně mi sevřela rameno. "Tomu nevěřím, u něj jsem skončila," špitla jsem. "Nech tomu tvrdohlavému mezkovi čas, nemyslím si, že by ho to drželo dlouho," řekl mi s úsměvem. "Dva roky to vydržel, takže nebude pro něj problém dál to v sobě dusit," namítla jsem. Mamka jen pokrčila rameny. "Pozítří mám domluvenou schůzku se šéfem českého biatlonového svazu a také s trenérem, tak uvidíme, co mi řeknou," řekla jsem po chvíli strávené v tichosti. "Věřím, že tě vezmou zpátky do týmu, pak mi zavolej, jak to dopadlo," zněla mámina odpověď. "Neboj, ozvu se," slíbila jsem.

Lehla jsem si do postele v pokoji, který dříve patřil mě. Byl pořád stylizovaný do mých pubertálních let. Všude samé plakáty Linkin Park. Znovu mě celá má situace rozbrečela. Nebylo zbytí, musím to zvládnout. Ukážu světu, že jsem se ponaučila, a že nejsem špatný člověk. Bude to dlouhá cesta, a budu muset hodně snášet nenávist, opovržení a výsměch, ale zvládnu to. Musím. I když jsem počítala s tím, že se moje minulost poveze stále. S tím asi nic nenadělám.

NávratWhere stories live. Discover now