Návrat

15.

Dorazila jsem do zdejší restaurace na snídani. Potkala jsem se zde opět Sebastiánem, zase si přivstal. "Dobré ráno," pozdravila jsem ho s úsměvem. "Dobré," pozdravil. A hned jakmile jsem se posadila, dal přede mě talíř s tousty a čaj. "Díky, to je od tebe milé," řekla jsem s úsměvem. "Vyspala si sa do ružova, na dnešné preteky?" otázal se a kousl si do svého toustu. "Docela jo," zašveholila jsem a sousto zapila čajem. Právě došli i ostatní. Pozdravili jsme se a dál bylo ticho. Líbil se mi Sebastián, jak gurmánsky jedl tousty a zapíjel to čajem, jako by to snad bylo pivo, nebo něco lepšího. "Koukám, že ses dneska dobře vyspal," řekl kouč Sebastiánovi. "Áno," řekl prostou odpověď. "Tak by sis mohl své výsledky vylepšit," navrhl kouč. "Mám to v pláne," řekl vesele. "Bože, snídáš vtipnou kaši, nebo mám horečku, vždyť na tento závod ses nikdy netěšil," řekl kouč vyjeveně. Rozesmála jsem se. "Vyzerá to, že časy sa menia," dodal Seb. Kouč jen vyjeveně zíral, ale poté se pustil také do snídaně.

VYTRVALOSTNÍ ZÁVOD

Stála jsem v řadě na start. Mezi námi bude třicetivteřinový rozestup, a já startuji ze sedmé pozice. Byla jsem docela zvědavá, jak to půjde. Sebastián mi popřál hodně štěstí, a dokonce mi věnoval hřejivé objetí, ve kterém jsem se cítila, jako nikdy před tím. Bože, na co to myslíš? Za chvilku startuješ do pekla, a ty se tady rozplýváš, nad úplně dokonalým mladým masem. Konečně na mě přišla řada a vystartovala jsem do závodu. V tomto závodě absolutně není možné přepálit začátek, když máte před sebou patnáct kilometrů. Držela jsem si takové přijatelné tempo. Přede mnou jela Norka, Němka, Italka a Finka. Tudíž jsem se držela na přijatelné páté pozici a vedoucích závodnic jsem se držela. Fanoušci opět fandili svým závodnicím, ale u mě jejich podpora chyběla. Nedalo se však nic dělat, a smířit se s tím. Po nějaké chvíli jsme se objevili poprvé na střelnici a lehli jsme si na koberec s malorážkou v ruce. Uklidnila jsem svůj dech, a jakmile jsem si byla jistá, vypustila jsem první projektil. Měla jsem docela štěstí, ale mohla jsem v klidu vstát a pokračovat dál v závodu bez nějakých komplikací. Předběhla jsem Italku, takže mi nyní patřila čtvrtá příčka, což byla příjemná pozice, ale ještě není nic vyhráno. Dojeli jsme k obrovskému kopci, který ubíral hodně sil. Vyškrábat se na něj byla opravdu projížďka peklem, a věděl to zde každý závodník i závodnice. Mohla jsem poděkovat našim servismenům, kteří opět provedli perfektní práci. Lyže jeli parádně. Už jsem se docela těšila i na střelnici, kde si aspoň na chviličku odpočinu od běhu. Měla jsem pocit, že mi nohy upadnou. Musela jsem se hodně přemáhat, dvakrát vyjet do obřího kopce nebyla žádná legrace. Konečně jsme se objevili na střelnici. Dojela jsem za čtyřmi závodnicemi, a postavila se na červený koberec, nachystala malorážku, a uklidnila svůj dech, co to šlo. Tentokrát jsem střílela o něco jistěji, jelikož poryv větru se na chvíli uklidnil, a já toho využila. Díky tomu jsem mohla vyrazit za čtyřmi závodnicemi o něco rychleji. Ještě dvakrát budu muset vyjet ten pekelný kopec, myslela jsem si, že se z té představy brzy zblázním. Trošku jsem si dovolila přidat na tempu, chtěla jsem to mít, co nejrychleji za sebou. Dorazila jsem před onen kopec a začala škrábat nahoru, měla jsem pocit, že ten kopec je naprosto nekonečný, a že ho budu vyjíždět snad ještě zítra. Když jsem se snad po celé věčnosti vydrala nahoru, byla jsem hrozně ráda, a celkově se mi jelo o něco líp. Vedoucí závodnice se mi malinko vzdálili, ale ještě nebyl důvod k panice, a abych pravdu řekla, budu ráda, když dojedu do desátého místa. Takto jsem to pocitově cítila já. Zabrala jsem se do svých myšlenek natolik, že jsem se objevila na střelnici, pomalu ani nevím jak. Lehla jsem si a musela střílet tak, jak mi poryv větru dovolil. Nebylo to nic příjemného. Povedlo se mi své výstřely dobře vyhodnotit a tak jsem opět sestřelila vše, co jsem mohla. Sice mi to trvalo nějakou hodnou chvíli, ale nedalo se nic dělat. Nakonec jsem dojela šestá, a byla jsem ráda, že vůbec chodím. Tentokrát si mě nepřišli zkontrolovat, a byla jsem za to ráda.

Vlezla jsem do horké sprchy, která mi pomohla se řádně uvolnit. Byla jsem zvědavá, jak si povede Sebastián, a tak jsem si to pustila na mém notebooku, a sedla si do křesla. Samozřejmě se mi povedlo usnout, takže jsem se vůbec nedozvěděla, jak ti chlapi nakonec dojeli. Rozhodla jsem se, že to nebudu zjišťovat na netu, že se pak Seba zeptám. Dorazila jsem na oběd jako poslední. Nela měla docela pech, a skončila dvacátá pátá, jen tak mimochodem. "Pretekala si dobre, sledoval som váš závod v televízii," řekl mi Sebastián. Usmála jsem se. "Děkuji, bylo to náročné," řekla jsem. Bylo mi trapně zeptat se Sebastiána, jak závodil on, když jsem jejich závod celý prospala. "A jak se závodilo tobě?" zeptala jsem se po chvíli a malinko jsem zčervenala. "Musím povedať, že ten obrie kopec je najhoršie, ale nejako som to zvládol," řekl s úsměvem. "Anet, Sebastián dojel na druhé příčce," řekl kouč, když ho Sebovo divadlo přestalo bavit. Bože, já si to nechala celé ujít! "Gratuluji, to je výborný počin!" řekla jsem vesele. "Ďakujem," řekl mi a mrknul na mě.

Bylo kolem páté večer, když přišel Sebastián s flash diskem. "Pozrieme sa zase na nejaký film?" otázal se. "Klidně můžeme," řekla jsem a vytáhla svůj notebook. Tentokrát jsme vybraly film Velký flám, a oba jsme se u něj smály. Děj filmu byl zasazen do doby druhé světové války, ale bylo to pojato s velkým humorem, takže jsme se různým situacím museli neskutečně smát, že mě i začalo bolet břicho. "Tak to byl parádní film," řekla jsem vesele. "Hej, ja ho mám tiež rád," dodal Seb. "Zítra odpoledne budou smíšené štafety, těšíš se?" zeptala jsem se po chvíli ticha. "O tom žiadna, vyhráme nejakú medailu!" řekl vesele. Jeho modré oči zářili jako dvě hvězdy. "Čo máš v pláne na ďalšie voľno?" zeptal se. "Jednak budu v knihkupectví, a dál se uvidí," řekla jsem. Přikývl. "Tak som si hovoril, či si nechceš urobiť výlet k nám do Bratislavy," nadhodil. Popřemýšlela jsem. "To by nebylo špatné," řekla jsem s úsměvem. "Bol by som rád, keby si ma navštívila, mohli by sme zájsť napríklad do kina, alebo do divadla, na hokej sa pozrieť," "Jo, to by bylo fajn, tak se ještě domluvíme přesněji," řekla jsem. Přikývl a věnoval mi polibek na tvář. Těším se na tu zítřejší štafetu, pojedeme spolu v jednom týmu. Nebude to poprvé v této sezóně, ale až nyní to bude lepší. Minimálně já a Sebastián budeme mít z dobrého výsledku radost, a ti ostatní ať si políbí šos.