Návrat

12.

Dorazila jsem na snídani a přisedla si k Sebastiánovi, který zde byl jako první. "Nemohl si dospat?" zeptala jsem se vesele. Seb se rozesmál. Jeho smích byl neskutečně krásný, a prostě nemohla jsem si pomoci. "Tak to to nebolo, šiel som si skoro ľahnúť," řekl mi. "Těšil ses na poslední zdejší závod, že?" rejpla jsem si a jemně ho šťouchla do ramene. "Jasne, celý žhavý na stíhacie preteky," odpověděl a šťouchnutí mi oplatil. "Teraz začínate vy, takže ja sa s chuťou pozriem, ako to pokazíte," řekl a vyplázl na mě jazyk. "S chutí se podíváš na mé vítězství," řekla jsem co nejsladším tónem a mrkla na něj. Sebastián se kousl do rtu. "Dobré ráno," pozdravil nás trenér. Sebastián leknutím na sebe převrhl čaj, takže vypadal, jako by to nestihl na záchod. Rozesmála jsem se, že jsem se za břicho popadala. "Sebastiáne, evidentně nemáš svůj den co?" zeptal se kouč. "Len som vás nečakal," řekl a vstal od stolu. "Při něčem jsem vás dva vyrušil?" otázal se trenér a oba dva si nás svými přísnými pohledy měřil. "Ne," řekla jsem a ještě pořád jsem se chichotala nešikovnosti mého kolegy. Kouč jen kývl a dál to raději neřešil. "To si ešte vybavíme, rátaj s tým," šeptl mi sladce do ucha, a šel po schodech nahoru, se převléci. Cestou potkal Nelu, i s Kristiánem, kteří jenom hleděli. "Na nič sa ma nepýtajte!" zastavil všechny jejich otázky ještě v nádechu. Znovu jsem se zasmála. Myslím si, že jsem si prodloužila život nejmíň o padesát let. 

STÍHACÍ ZÁVOD 

Stála jsem již na startu, a již se jen čekalo, až budu moc vystartovat do závodu. Čekalo mě deset kilometrů. Jakmile na mě přišla řada, vystartovala jsem vstříc dalšímu závodu. Držela jsem se závodnic přede mnou, a doufala, že fanoušci nebudou mít s sebou nějaký nápoj. Jelo se mi docela dobře, když jsem právě míjela fanoušky, fandili svým reprezentantkám a mě si nevšímali. Takže aspoň něco. V drobném stoupání jsem předjela Švýcarku a dál se držela co nejblíže vedoucím závodnicím. Po chvíli jsme se objevili na střelnici a já si lehla na červený koberec. Uklidnila jsem svůj dech, a hned jakmile jsem si byla jistá, vypustila jsem první projektil. Sestřelila jsem všechny, a jako třetí v pořadí jsem běžela pryč ze střelnice. Norka jela výborně, a také vedla celý závod, nemělo smysl se nyní hnát dopředu a snažit se ji předběhnout. Akorát bych se obrala o hodně sil. Ještě nenastal ten správný čas, ještě bylo dosti brzy. Soustředila jsem se na sebe, aby mé tempo bylo svižné, a dostatečně rychlé, abych se Norky s Francouzkou držela, jako klíště. Nestačila jsem se divit, ale fanoušci byly jako vyměnění. Vůbec si mě nevšímali, a možná to bylo dobře. Byla to o dost lepší varianta, než kdyby na mě měli házet pivo, a kdo ví, co ještě. Druhá střelecká položka, a my opět na ní zalehly. Nezbývalo než nic jiného, než to samé při první střelnici. Uklidnit dýchání, a poslat projektil přesně tam, kam patří. A povedlo se, vstala jsem na nohy současně s norskou závodnicí. Francie bude muset na trestné kolo. A tak jsem se držela Norky. Jela jsem si podle svého tak, abych jí stačila, a jak závod pokračoval, a pomalu se chýlil ke konci, jsem se připravovala na závěrečný boj. Poslední dvě střelecké položky byly ve stoje, a díky bohu čistě, takže jsem se opět mohla nalepit na taktéž bezchybnou Norku. Právě jsem jela kolem našeho kouče, který mě jako jediný z celého stadionu povzbuzoval. "Pojď, Aneto, pojď!" řval na mě. A tak jsem se držela Norky, co to šlo a začala sprintovat až kousek před cílem. Na stadionu jsem vyjela do jiné dráhy, a dala jsem do toho úplně všechno, co ještě ve mě zbylo. Norka se nemínila vzdát, ale já dneska nechtěla prohrát. Ještě kousek, ale Norka byla odhodlaná mi nedat nic zadarmo. Zatnula jsem zuby a ještě přidala, ale kde jsem tu sílu našla, nemám tušení. Bylo z toho první místo, a Norsko se muselo spokojit se stříbrem. V kleče jsem se vydýchávala. Myslela jsem, že se můj dech a bolest celého těla prostě nezklidní. Nemohla jsem pomalu vstát. Po chvíli jsem to přece jenom zvládla. Hrudník se mi mocně zvedal v pravidelných intervalech. Čekala jsem, že si mě komise opět přijde zkontrolovat, ale nestalo se tomu, a tak jsem dostala krásnou zlatou medaili. 

"Gratulujem, to bol mocný finiš!," řekl mi s úsměvem Sebastián. "Díky, říkala jsem ti přeci, že si dojedu pro zlato," mrkla jsem. Jeho rty se rozšířili do úsměvu. "Budu ti držet palce," řekla jsem mu. "Vďaka," řekl a šel se chystat na svůj start. Na vyhlášení byla i Nela, která dojela čtvrtá, což je její parádní výkon. Přála jsem jí to, i když se ke mě chovala nepřátelsky. Skočila jsem do sprchy, která mě příjemně dorazila. Oblékla jsem se a lehla si do postele. Chtěla jsem si jen maličko odpočinout, ale jaksi jsem vytuhla. Tvrdě jsem spala, a nechápu, jak se to mohlo stát, ale přišlo krásné probuzení. "Anet, vstávaj," slyšela jsem jakoby z dálky, takže jsem se domnívala, že je to sen. Když mě někdo jemně hladil po paži a nakonec i na tvář. Leknutím jsem se probrala a hlavou narazila do Sebastiána. "Au, bože," vypískl a chytil si čelo. "Promiň," omlouvala jsem se, když jsem se úplně probrala, zjistila co se děje, a musela jsem si také chytit hlavu. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se. "Myslím, že áno, to je po druhej, čo sa mi kvôli tebe niečo stalo!" řekl a přestal si konečně třít čelo. "Jako kvůli mě?" vyjekla jsem. "A co bylo to první, nevíš?" založila jsem si ruce na prsou. "Ten môj mokrý rozkrok ráno ti nič nehovorí?" řekl. Musela jsem zrudnout. "Za to může trenér," řekla jsem a odkašlala si.  "Nie, dievčatko, to je tvoja vina, nemala si ma provokovať svojimi, sladkými rečičkami," odporoval mi. "Budeš mať, čo žehliť," dodal spokojeně. "Dobře, ale teď zpět zase na zem," řekla jsem. "Proč mě budíš?" zeptala jsem se. "Zabudla si na večeru, a tréner má k nám nejakú reč," řekl Seb. Přikývla jsem. A vstala z postele, a šli na večeři.