Návrat

11.

Dorazila jsem na snídani, a sedla si zase vedle Sebastiána. Nela to pomalu nemohla rozdýchat, ale naštvaně klesla do židle vedle Kristiána, který se také netvářil, kdo ví, jak nadšeně. "Nemala si z toho včerajšieho filmu nočné mory?" otázal se Sebastián. Vlasy měl jako vrabčí hnízdo, ale i tak mu to slušelo. "Představ si, že neměla," odpověděla jsem se a rozesmáli jsme se. Právě došel i náš kouč a sedl si do čela stolu. "Tak jsem zvědavý, na dnešní sprint dámy, a pánové," řekl všem. To my byly také.

SPRINT

Muži měli již dávno závod za sebou, a nyní jsme byly na řadě my. Sebastián dojel na krásném třetí místě, a dopingová kontrola se ho nevyhnula. Výsledek byl negativní. Mého kolegu to trošku rozladilo. Mrzelo mě to, že nikdo nevěřil ani jim ostatním. Vystartovala jsem na trať. Zbytek závodu jel za mnou, a tak jsem mohla udávat tempo. Fanoušci byly opět na ránu, a čekala jsem, kdy na mě něco poletí. Jen jsem se modlila, aby to nebyla zase plechovka od piva. Vystoupala jsem malý kopeček a hnala se stále dopředu. Nemyslela jsem na nic jiného, než na to, abych čistě zastřílela, a nemusela jít na trestné kolo. Konečně jsem dorazila na střelnici, a lehla si na koberec. Uklidnila se a vystřelila. První, druhý, třetí, čtvrtý a pátý. Vyskočila jsem na běžky, a už jsem chtěla upalovat zase na trať, ale zapackla jsem o vlastní lyži, a spadla na kolena, a nakonec i na bradu. Pro diváky to byla luxusní podívaná, a tak se dlouho a hezky nahlas smáli. S úsměvem jsem se rychle zvedla a pelášila za těmi třemi, kteří mě mezitím předběhli. To se může stát jenom mě. Brada mě štípala, nejspíš jsem si ji odřela. Dál jsem se s tím moc nezaobírala. Tu trojici jsem dohnala velice rychle, a Italku jsem předjela. Fanoušci opět bučeli a sem tam si někdo odplivnul. Příliš jsem se s tím nezaobírala, na to bude čas potom. Opět jsme se objevili na střelnici, a tentokrát nás čekala střelba ve stoje. Hůlky jsem měla položené u noh, a jakmile jsem si byla jistá, tak jsem vypustila náboj z pušky. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý a pátý jsem netrefila. Takže komplikace. Trestné kolo. A tak jsem honem objela sto padesát metrů navíc, a poté se už řítila do posledního úseku. Průběžně jsem se pohybovala na páté pozici, ale ještě jsem měla dostatek sil na to, abych se porvala o nějaké lepší umístění. Nakonec se mi povedlo dotáhnout se na třetí Ukrajinku. Na posledních metrech jsme se již o bronz hezky přetahovali. Jeli jsme pořád stejně, a když jsem zvýšila tempo, dokázala na něj reagovat. Tak to bude těsné. A také bylo. Na výsledek si budeme muset počkat, jelikož já i Ukrajinka jsme vydýchávali závěrečný sprint na čtyřech. Nakonec jsem byla pomalejší já, a měla jsem bramboru. Nedalo se nic dělat, než pogratulovat soupeřce. Odepnula jsem si lyže a potkala Sebastiána. "Jela si parádne," řekl mi. "Děkuji," poděkovala jsem. A tak jsem na ceremoniálu dostala kytičku, a to bylo vše.

"Mrzí mě, že tě zkontrolovali," řekla jsem Sebastiánovi, když jsme společně šli na hotel. "Nič sa nedeje, majú na to právo," odpověděl mi a příjemně se usmál. Kývla jsem. "Slečna Jančářová, podpísala byste sa mi?" objevila se před námi asi desetiletá holčička se slovenkou vlajkou v ruce, a s deníčkem a propiskou v druhé ruce. Vedle ní stála i její maminka a tvářila se zcela normálně. Šokovaně jsem na ni hleděla. "Ano," řekla jsem a podepsala jsem se jí do jejího deníčku. A k tomu jí tam dala i srdíčko. "Vďaka," poděkovala. "Není zač," Pokračovali jsme dál. Nemohla jsem tomu uvěřit, já se podepsala fanouškovi! Sedli jsme si do restaurace a čekali na oběd. "Vidíš, hovoril som ti, že to chce čas," řekl mi můj kolega a příjemně se na mě usmál. "Díky, moc si toho vážím," řekla jsem. "Čo budeme robiť popoludnie?" zeptal se po chvíli ticha. Jen jsem pokrčila rameny. "Nepôjdeme do cukrárne?" navrhl. "Proč ne?" přijala jsem jeho návrh.

Sedli jsme si do cukrárny, ve které jsem již jednou sama seděla. Objednali jsme si kávu, a k tomu nějakou sladkou odměnu. Neváhala jsem a objednala si opět panakotu, jenže dneska jsem upřednostnila jahodovou. Sebastián si dal čokoládový dortík. "Môžem sa na niečo spýtať?" zeptal se po chvíli.  "Na niečo osobné," dodal. "No?" zeptala jsem se. ""Máš teraz niekoho?" Zaskočilo mi, a začala jsem kašlat. Musela jsem to zapít, vytryskly mi i slzy. "Si v poriadku?" zeptal se Sebastián. "Ano," řekla jsem. "Nikoho nemám," řekla jsem. "Ospravedlňujem sa, pýtam sa na veci, do ktorých mi nič nie je," řekl a napil se kávy. "To je v pohodě," řekla jsem. "Mám tě rád, Aneto," špitl a díval se na mě těma svýma modrýma očima. Zůstala jsem na něj hledět. Nečekala jsem to, a nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. "Chcem tým povedať, že si fajn baba," řekl a podíval se jinam. Asi jsem to posrala. "Jsem ráda, že tě můžu nazývat svým kamarádem, jsi jediný, kdo se se mnou rozumně  baví," řekla jsem a napila se své kávy. Jen přikývl s menším úsměvem. Pořád ve mě hlodal pocit, že to možná myslel malinko jinak, a já to pochopila úplně jinak. Když jsem nad tím přemýšlela, na něj by to mohlo vrhnout špatné světlo, kdyby si se mnou začal. Mohlo by se s klidem stát, že by ho za to fanoušci odsoudili. Prostě jsem ho nechtěla nijak pošpinit před ostatními. Prohrábla jsem si své zrzavé kadeře. "Omluv mě," řekla jsem rychle a odskočila jsem si na toaletu. Podívala jsem se sama na sebe. Najednou jsem se cítila naprosto příšerně. Měla jsem pocit, že jsem člověku, který se se mnou jako jediný normálně bavil a choval hezky, ublížila. Opláchla jsem si obličej, a poté si ho osušila do papírového ručníku. Znovu jsem se na sebe podívala. Zhluboka jsem se nadýchla a vrátila se zpět. "Nie je ti nič, správaš sa nejako divne" řekl Sebastián a dopil svou kávu. "Ne jsem v pořádku, jen mě mrzí, jestli jsem se tě nějak dotkla," řekla jsem rychle aniž bych nad tím nějak zauvažovala. Sebastián se malinko usmál. Nevypadalo to nijak přesvědčivě. "Nie, to nič, som moc rýchly to je všetko," odpověděl mi. Zhluboka jsem se nadechla. "Myslím si, že bych ti zkazila pověst," řekla jsem a zklopila zrak. "Ako ako skazila?" zeptal se. Po každé když na mě promluvil s tou svou dokonalou slovenštinou, měla jsem sto chutí se na něj vrhnout. Byl moc krásný, každá ženská z něj musí šílet, a já mezi nimi nechyběla. "Tak víš, co jsem zač, a jak mě všichni vnímají, mohlo by se stát, že by tě fanoušci odsoudili," řekla jsem smutně. Sebastián nad tím popřemýšelel. "Čo sa týka fanúšikov, možno máš pravdu, ale je to môj život a moje rozhodnutia, čo je ostatným po tom?" Pokrčila jsem rameny. "Jen nechci, aby se na tebe dívali tak, jako se dívají na mě," řekla jsem. "To chápem," podotkl. Přikývla jsem.