Návrat

2.

Právě jsem dorazila do restaurace, kde se uskuteční moje setkání s trenérem české biatlonové reprezentace, ale také se samotným vedoucím českého svazu. Byla jsem hrozně nervózní. Pamatuji si, že s panem Holbou jsem měla dobré vztahy. Docela jsme si rozuměli. Samozřejmě ještě před tím, než se celý můj doping provalil. S celým mým tělem si pohrávali nervy, a bylo mi dosti nevolno. Objednala jsem si jen neperlivou vodu. Od rána jsem nebyla schopná do sebe něco dostat. Obávala jsem se, že nepřijdou, jelikož měli již pět minut zpoždění. Asi se z toho zblázním. Uslyšela jsem zarachotit dveře a okamžitě jsem vzhlédla. Stál tam kouč i šéf naší organizace. Jen jsem na ně mávla, když mě pohledy hledali. Přišli k mému stolu a tvářili se velice přísně. Viděla jsem to na nich moc dobře, jak neradi tu jsou, a jak by nejraději utekly. "Dobrý den," pozdravili jsme se. Divila jsem se, když oba přijali moji ruku, ale chvíli váhali. Víc poníženě jsem se cítit už nemohla. "Co jsi potřebovala," ozval se pan Holba. Přišel k nám číšník, ale oba ho odmítli. Prý se dlouho nezdrží. "Víte, přála bych si, abych se mohla vrátit, jsem ochotná podstoupit všechny možné vyšetření, jen abych se mohla vrátit," řekla jsem, když jsem sebrala veškerou odvahu. "No to snad nemyslíš vážně," vypískl pan Rajnard. Marek Rajnard je šéfem svazu již pět let. Byl to asi padesátiletý muž, s velmi vysokou postavou. "Myslím, chci dokázat, že jsem se ponaučila, a že nejsem špatný člověk," řekla jsem. "Hele Aneto, řeknu ti to asi takto," ozval se do našeho hovoru trenér. Pan Jan Holba byl asi čtyřicetiletý muž se střední postavou, a černými vousy. "Je hezké, že ses ponaučila, a chceš napravit svou hrubou chybu, ale úplně to možné nebude," hovořil kouč. Snažil se hovořit se mnou v přátelském duchu, i když mu to zrovna nešlo. "Prostě máme plný tým, a nějaká dopingová královna se nám nehodí do krámu!" řekl pan Rajnard, který si nebral servítky. Pan Holba se na něj jen škaredě podíval. "Mám nějakou práci, sbohem," řekl Rajnard a zmizel. Sklopila jsem oči ke své skleničce. "Aneto mrzí mě to, ale máme plný tým," šeptl pan Holba. "Anna Zarembová se stala stálicí našeho týmu, a tím zaniklo místo, které si měla ty," vysvětloval mi. "To samozřejmě chápu, je dobře, že máme v týmu někoho, kdo mě nahradil úplně ve všem," řekla jsem. Bylo mi do breku. "Je mi to líto," špitl. "Můžu si za to sama, není, proč by vám to mělo být líto," řekla jsem a napila se vody, abych aspoň částečně spláchla ten odporný knedlík v krku. "I přes to mám pro tebe malinko dobrou zprávu," řekl mi. Vzhlédla jsem a dychtivě čekala, na jeho slova. "Shodou okolností jsem potkal Pavla Hrdovského, a domluvil jsem ti s ním schůzku," řekl mi. "Pavel Hrdovský je nový kouč Slovenského biatlonového týmu," řekl mi. "Slovenského?" vyjekla jsem. "Ano, jejich hrdinka Anastázie Vasarková v loni ukončila kariéru," řekl mi. "Tím pádem se u nich uvolnilo místo," řekl mi. "Za chvíli by tu pan trenér měl být," řekl pan Holba a podíval se na hodinky. Měla jsem co dělat, abych tu novinku vstřebala. Dlouho mi to však netrvalo. Pokud to znamenalo, že se budu moct naplno vrátit k biatlonu, nic jiného mi nezbude, a budu to muset přijmout. A už kvůli tomu zásadnímu faktu, že česká repre, mě nechce, či nemá místo.

"Dobrý den," pozdravili jsme asi čtyřicetiletého muže. Sem tam měl šedivý vlas, a jeho hnědé oči byly velice přísné. "Dobrý den," odpověděl a objednal si džus. "Dovol, abych ti představil pana Hrdovského, trenéra Slovenské reprezentace," ozval se pan Holba a já si s nově příchozím podala ruce. "Těší mě," špitla jsem. "Bylo mi řečeno, že se chcete vrátit k biatlonu," přešel rovnou k věci. "To jste slyšel správně," řekla jsem. "A Česko vás nechce?" otázal se. "Nejde o to, že bychom Anetu nechtěli, jde o to, že máme plný tým, a tím pádem není pro Anetu místo," řekl pan Holba. "Ach tak," přikývl pan Hrdovský. "Co se týká mého týmu, my máme místa až až," dodal kouč. "Hovořil jsem s vedením mého svazu, a ten se vyslovil, že pokud jste opravdu čistá, a chcete za nás závodit, nic nenamítá," řekl mi. Spadl mi kámen ze srdce. Tak aspoň pod slovenskou vlajkou budu moct startovat. "Jsem ochotná podstoupit všechna vyšetření, na kterých budete trvat," řekla jsem. "Přísahám, že jsem se již ničeho netkla," řekla jsem a přitom jsem se panovi Hrdovskému koukala do očí. "V tom případě jsme domluvení," řekl pan Hrdovský.

Zbývalo mi vyřídit si slovenské občanství a také podstoupit veškerá vyšetření, která bude zaměřená hlavně na doping. Tento postup jsem plně chápala, tudíž jsem neprotestovala. Dala jsem jim tak záruku, že nepošpiním i jejich reprezentaci. Pro mě to znamenalo nový začátek, a moc dobře jsem věděla, že závodit za slovenskou reprezentaci budu až do konce své kariéry. Musím si obrnit pevnými nervy, jelikož pro všechny budu jen onuca, ale i to zvládnu. Hlavně, že jsem zpět, a že můžu zase žít s biatlonem.