Návrat

3.

NOVÁ SEZÓNA

Letošní sezonu zahájíme ve Švédsku, konkrétněji v Östersundu. Pomalu končil listopad a já se neskutečně těšila, že zase vyjedu na trať a budu závodit s největší špičkou. Mamka byla překvapená, když jsem ji oznámila, že budu hájit barvy Slovenska, ale chápala celou situaci. Otci to nemělo cenu vůbec říkat, jen by mi vynadal, že jdu špinit ještě i Slováky, a že se na to nemůže koukat. Takže Česko bude mým soupeřem. Sem do Östersundu jsem přicestovala jako poslední. S taškou zavěšenou na ramenou a s druhou taškou s běžkami a s malorážkou jsem vešla do hotelu a na recepci jsem si vyzvedla klíč od svého pokoje. Do výtahu jsem se nevešla, ale nečinilo mi žádné potíže vyjít do pátého patra po schodech. Měla jsem za ty dva roky tolik natrénováno, že jsem se pomalu vůbec nezadýchala. Trefit se s klíčem do zámku bylo o něco složitější, a tak jsem běžky opatrně položila na zem a malorážku přehodila do druhé ruky. Teď už jsem s odemčením dveří neměla řádné potíže, a díky tomu jsem se objevila v nádherně zařízeném pokoji. Byl jen pro mě. Byla zde docela prostorná, a napohled pohodlná postel, noční stolek, křeslo, konferenční stolek, a svá koupelna. Super, tady se mi bude líbit. A tak jsem si malinko vybalila, a poté šla na večeři. Ujistila jsem se, že jsem zamknula dveře, a klíč schovala do kapsy. Zítra nás čeká první závod. A to sprint. Byla jsem na něj hrozně zvědavá. Až nyní jsem byla ve svém živlu.

Dorazila jsem k našemu stolu, kde již všichni seděli. "Dovolte, abych vám představil naši novou posilu, a tou je Aneta Jančárová," řekl kouč svým svěřenkyním a svěřencům. Samozřejmě mluvili slovensky, ale já jsem ještě dost stará na to, aby mi tento jazyk nedělal problémy. "Ahoj," pozdravila jsem. "Nemyslím si, že by to bola nejaká závratná posila, len či nechce pošpiniť aj náš tím," ozvala se hnědooká blondýnka. "Nelo, už jsme o tom mluvili," okřikl ji kouč. "Ahoj, ja som Sebastián Tománek," řekl a dokonce si stoupl a podal si se mnou ruce. Sebastián byl kus chlapa, s upravovanými vousy, luxusními rty a modrýma očima. Jeho hnědé vlasy měl přehozené na stranu, a k tomu dokonale voněl. "Těší mě," řekla jsem. Sebastián se posadil a vystřídal ho jeho kolega. "Ahoj, ja jsom Kristián Dostálek," představil se mi. Kristián byl o půl hlavy nižší než jeho parťák, byl to blonďák, s modrýma očima, a pěknou vysportovanou postavou. Vlasy měl krátce střižené, a vousy si nejspíše holil. "Těší mě," dodala jsem. I on pěkně voněl. Nela nejevila zájem se se mnou nijak kamarádit, a tak jsem se ani nesnažila s ní navázat nějakou komunikaci. "Zítra nás všechny čeká sprint," ozval se kouč. "Máme natrénováno na to, abychom se umístili do desítky," hovořil. Právě jsem spatřila dojít na večeři i celou českou reprezentaci. Pozdravila jsem se s panen Holbou. Výrazy jeho svěřenců mluvili opravdu za vše. Přesně takto se na mě budou dívat i všichni ostatní.

Večeře byla naprosto výborná, a já mířila do svého pokoje. Chtěla jsem aspoň na chvíli uniknout těm nenávistným a pohrdavým pohledům. A také tichému pomlouvání. Když jsem zavřela za sebou dveře mého pokoje a otočila klíčem, byla jsem spokojená. Sedla jsem si do křesla a na chvíli zavřela oči. Nemohla jsem uvěřit, že zítra budu startovat po prvé po dvou letech. Z jedné strany jsem se hrozně těšila, ale na druhou stranu jsem měla obrovský strach. V břiše mi mravenčilo a nebyla jsem schopná myslet na nic jiného. Vytáhla jsem telefon a vytočila mámino číslo. V tuto chvíli byla jediná, kdo se se mnou rozumně bavil. "Ahoj Aneto," ozvala se mamka. "Ahoj, jak se máš?" otázala jsem se. "Mám se docela dobře, co ty?" ozvalo se v telefonu. "Dá se to, kolegyně mě nemá ráda, ale mužské zastoupení se zdá docela v pohodě," řekla jsem. "To se dalo čekat, ale aspoň chlapi jsou v klidu," dodala. "Co otec?" zeptala jsem se. "Není s ním k vydržením, je protivný, jako vřed na zadku," povzdechla si mamka. "To mě mrzí, snad to nějak zkousne," dodala jsem. "Bude muset," šeptla. "Zítra mě čeká sprint, a jsem docela nervózní," postěžovala jsem si. "Neboj, budu ti fandit, dobře to dopadne," povzbudila mě mamka. Její hlas zněl nadšeně, a vesele, když pronášela poslední větu. "Děkuji, moc si toho vážím," řekla jsem s menším úsměvem. "Budu se dívat v televizi, ale nejdříve si budu muset vydobýt právo to vůbec pustit," uchechtla se mamka. Na toto jsem odpověděla jen vzdychnutím. Copak se na to dalo něco říct?

S mamkou jsem provolala deset minut. A nyní jsem se rozhodla, že půjdu do sprchy. Musím si umýt své dokonale zrzavé vlasy, které jsem zdědila po matce, jak se říká. Modré oči jsem měla zase po otci. Naložila jsem se do vany, a nechala horkou vodu prohřát celé moje ztuhlé tělo. Pustila jsem si moji oblíbenou hudbu do sluchátek a zavřela oči. Bylo to příjemné, a uvolňující. Zvládnu to! Není to po prvé v životě, co jdu závodit. Začala jsem samu sebe hecovat. Jakmile voda byla chladná, nanesla jsem na své dlouhé vlasy šampon, a promasírovala. Poté spláchla. Jakmile jsem byla vysprchovaná, osušila jsem se, a vlasy si dala do ručníkového turbanu. Pustila jsem si televizi a nechala tam hudební kanál. O kecy na moji osobu jsem vážně nestála. Během toho jsem dala do zásuvky fén a začala si fénovat vlasy. Trošku jsem se natrápila, když se snažila mé dlouhé kadeře rozčesat, ale na to jsem již byla zvyklá. Bylo přesně devět hodin, když jsem se rozhodla, že půjdu na kutě. Zítra bude dost těžký den.