Návrat

9.

Celou tu dobu, než přišel na řadu Hochfilzen, jsem měla ranní směny v mém knihkupectví a odpoledne zase trávila čas na běžeckém pásu. Snažila jsem se jednak si trošku odpočinout, ale také zůstat v pohybu. Mamka přišla na návštěvu, aby mi pogratulovala k třem medailím, který jsem vyhrála minulý víkend, a já se ji svěřila s tím, jak to mezi mnou a Sebastiánem dopadlo. Dle ní ho někdo navádí, načež jsem musela argumentovat tím, že je dost starý na to, aby měl již svoji hlavu, a tím pádem i své názory. Sem do dalšího dějiště biatlonových závodů, jsem docestovala před chvílí svým autem. Byla to sice dálka, ale zvládla jsem to.  Byla jsem zde z našeho týmu první, a tak jsem si opět dopřála jednolůžkový pokoj, a i hned se do něj navštěvovala. Vybalila jsem si pár nejdůležitějších věcí a sedla si do židle ke stolu. Opět se v mé ruce objevila kniha Lazar, ve které jsem již o něco málo pokročila.

Kniha mě úplně pohltila, a tak jsem zjistila, že opět přijdu na večeři pozdě. Stejně to bude všem jedno. Oblékla jsem si mikinu a šla do restaurace. Opět mě čekalo přivítání v podobě nenávistných pohledů a pomlouvání všude kolem, ale již jsem si začínala zvykat. "Dobrý den, pane trenére," pozdravila jsem pana Hrdovského, kterého jsem naposledy viděla v Östersundu. "Ahoj," odpověděl mi. Ostatní jsem také pozdravila, ale odpověděl mi pouze Sebastián. Využila jsem Neliné větší nedochvilnosti, než byla ta moje a sedla si vedle Kristiána. Po očku jsem sledovala, jak na to Kristián zareaguje, ale nic nedal najevo.  Nela si sedla vedle Sebastiána, a zdálo se, že ji to zase tak nevadí. "Začíná se smíšenou štafetu, takže se pojede ve stejném pořadí, jako v Östersundu," ozval se trenér po chvíli a my jen přikývli. Večeře byla docela dobrá. Hned jakmile jsem dojedla, jsem vstala a šla do svého pokoje ve čtvrtém patře. Cestou mě však dohonil Sebastián. "Anet, počkaj!" zavolal na mě. Zastavila jsem se a čekala, co bude chtít. "Ospravedlňujem sa, správal som sa hlúpo," omluvil se. "To je dobré," řekla jsem a chtěla pokračovat, ale Sebastián se nechtěl nechat jen tak odbít. "Nešla by si sa so mnou prejsť?" otázal se. "Ne, děkuji," řekla jsem a šla.

Naložila jsem se do vany a užívala si horké vody. Během toho jsem četla Lazara a nevěnovala ničemu jinému pozornost. Po dlouhém rozjímání jsem naznala, že bude nejlepší, když si zde přátelé nebudu dělat. To sice možná mohlo znít tak, že jich je celý zástup, ale to je jedno. Potřebuji se plně soustředit na závody, proto tu jsem. Napila jsem se chladné vody s citrónem a pokračovala dál ve čtení. Joona Lina se snažil namluvit svým kolegům, že sériový vrah, kterého měla jeho kolegyně zastřelit, vlastně není mrtvý, a tak musí ochránit svoji dceru Lumi. Jakmile se mi voda zdála být chladná, umyla jsem se a vrátila se do pokoje.

SMÍŠENÉ ŠTAFETY

Nela právě odstartovala na trať, a já se zlehoučka chystala na svůj úsek. Byla jsem malinko nervózní, jako každé štafety, ale snad to brzy přejde. Zatím se držela na šestém místě, a hlavně záleželo, jak zastřílí. Trošku jsem se protáhla. Ležáku zvládla zastřílet docela dobře, a běžela dál. Posunula se na páté místo. Snad to ostatním nepokazím. Moc by mě to mrzelo. Než jsem se otočila, Nela byla opět na střelnici, ale tentokrát ve stoje. Tentokrát musela dvakrát dobíjet, takže se propadla až na desáté místo. Nedá se nic dělat. Po chvíli jsem již byla na trati já, a snažila se pár soupeřek předjet. Podařilo se mi to, takže jsme byly opět ve hře o medaile. Na střelnici jsem si lehla a namířila na první terč. Malinko foukalo, tudíž jsem se modlila, aby to tu střelbu moc neovlivnilo. A naštěstí jsem sestřelila všechny terče. Takže jsem mohla uhánět dál. Co se týkalo fanoušků, moc si nepolepšili, byly ještě horší. Ne natolik, že by letěl nějaký nápoj. Díky, bohu. Poslední střelba. Položila jsem hůlky a vzala si svoji malorážku. Namířila jsem a střílela. Pátý terč jsem musela opravovat, ale i tak jsem odjížděla na třetí pozici. Moc velký náskok jsem neměla a tak nebylo možné zvolnit. Do cíle jsem tuto pozici tak tak udržela a předala štafetu do rukou Kristiána. Dnešek jsem to měla za sebou. Sundala jsem běžky a koukala, jak si Kristián povede. Vedl si dokonale, přivezl Sebastiánovi první pozici, ale co se povedlo poslednímu na střelnici, to nikdo z nás nečekal. V leže dvakrát dobíjel, a jeden náboj lovil po červeném koberci, na kterém ležel. Druhá střelba byla sice bezchybná, ale stačilo to jen na šesté místo. Nedalo se s tím nic dělat. Vyhrála Francie, následovala Itálie, a poté Norsko.

Seděli jsme u oběda. "Sebastiáne, co stalo, že jsi na tom posledním úseku tak vyhořel?" otázal se trenér. "Neviem, celý čas som bol nejaký nervózny, a pri prvej streľbe zase nešikovný," odpověděl smutně. "Mrzí ma to," šeptl. "To se stane, jsme lidi," řekla jsem zcela klidně a krátce se na Sebastiana podívala. Nehnulo to s ním. Rychle jsem dojedla a šla na pokoj, abych tam již nemusela být. Nebavili se tu se mnou ani dveře. Všichni na mě koukali přes prsty. Otevřela jsem notebook a podívala se na e-mail. Našla jsem tam dva nenávistné dopisy s přáním mé smrti. Okamžitě jsem je odstranila a nijak na ně nereagovala.

Nakonec jsem se šla po Hochfilzenu projít sama. Včera jsem Sebastiána odmítla, ale neměla jsem náladu vůbec na nikoho. Sedla jsem si do jedné z kaváren, objednala jsem si cappucino a k tomu svěží pomerančovou panacotu. Zrovna když jsem dojedla poslední sousto tak skvělého dezertu, zahlédla jsem z okna Sebastiána s Nelou. Nela byla štěstím bez sebe, a horečně něco Sebastiánovi říkala, ale její kolega jako by ji ani jedním uchem neposlouchal. Nerozpakovala jsem se nad tím. Nemůžu tvrdit, že jsem z toho byla nejšťastnější člověk na světě, ale nějak zvlášť mě to nerozladilo. Napila se kávy, a podívala se do nápojového lístku.

Vydala jsem se na cestu zpět. Bylo docela větrno, takže mi mé zrzavé kadeře létali všude možně. Čerstvý vzduch byl příjemný. Jakmile jsem dorazila a hotel potkala jsem Kristiána. "Ahoj," pozdravil. "Ahoj," odpověděla jsem. "Za tú Sebastiánovu chybu na strelnici, môžeš ty," řekl mi zcela klidně. Vyvalila jsem na něj oči. "Já?" "Proč já, jako?" vypískla jsem a nechápavě kroutila hlavou. "Mýliš mu hlavu, a on potom neni schopný myslieť na niečo iné," řekl a založil si ruce na prsou. Rozesmála jsem se. "Nemám nikomu potřebu plést hlavu, to bych si vyprosila, a navíc na to má Nelu," řekla jsem. "Keď nad tým tak premýšľam, radšej nech mu pletie hlavu Nela, než ty, ešte by začal dopovať," namítl. S šokem jsem na něj pohlédla. "Nemyslíš si, že to přeháníš, co si myslíš, že jsi?" vykřikla jsem. "Kolik si toho vyhrál, že máš právo se povyšovat?" "Je pravdou, že veľakrát som nezvíťazil, ale nemal som potrebu kvôli tomu dopovať," Měla jsem co dělat, abych se udržela. "Jsi trapný, stejně jako všichni ti, kteří na mě bučí," vyprskla jsem. "Stále lepšie, než dopingová kráľovna,"  uchechtl se. Zhluboka jsem se nadechla.  "Nemá cenu se bavit s někým, kdo ve své slovní zásobě víc slov nemá," řekla jsem rázně a obešla ho. Byla jsem tak rozzlobená. Co si ten člověk o sobě myslí. Doteď nepromluvil ani slovo, a najednou se stará? Když jsme vyhráli zlato, to mu bylo jedno, komu pletu hlavu a komu ne. A najednou bych za Sebastiánovu nešikovnost měla mít odpovědnost já. Idiot. Práskla jsem s dveřmi od mého pokoje. Sedla jsem si na židli a prohrábla si vlasy. Rychle jsem sáhla po Lazarovi a unikla do jiného světa. Byl to svět vražd, a detektivů. Joona Lina opět v plné parádě. Představovala jsem si ho, jako čtyřicetiletého muže, který je ovšem velmi silný a pohledný. Jeho lásku Valerii si představovala krapet jinak.