Návrat

4.

Došla jsem na snídani jako první a pozdravila jsem se trenérem. "Jak se cítíš?" zeptal se mě. "Docela dobře," odpověděla jsem a posadila se tam, kde jsem seděla včera. "Vidím, že jsi nervózní," ozval se po chvíli kouč. "Máte pravdu, nervy mi pracují na plné obrátky," řekla jsem. "Neboj, dopadne to dobře," řekl mi a příjemně se na mě usmál. Jen jsem kývla. Po chvíli došli i ostatní. Nela si se Sebastiánem vyměnila místo, aby nemusela sedět vedle mě, ale bylo mi to vcelku jedno. Já se už viděla na trati. "Tak čo pripravená v plnej kráse?" zeptal se mě Sebastián. Vyvalila jsem na něj oči, že na mě vůbec promluvil. "Snad ano," špitla jsem, a napila se čaje. "Tak to jo," řekl. Jen jsem kývla. Dojedla jsem snídani a šla se pomalu chystat.

SPRINT

Byla jsem oblečená v běžecké kombinéze, a pomalu nachystaná na start. Na zádech jsem měla malorážku a na hlavě jsem měla teplou čelenku se slovenskou vlajkou na čele. Kombinéza byla světle modrá, jen nohavice pod kolena byly bílé, a také pár reklam se na tom všem našlo. V ruce jsem měla hůlky. Nastal čas, abychom se postavili na start. Budeme startovat v třicetivteřinovém rozestupu. Já vyjedu na trať jako pátá. Po chvíli na mě přišla řada a já vystartovala. Nemohla jsem tomu uvěřit, že po tak dlouhé době jsem se zase objevila u biatlonu. Jela jsem za čtyřmi závodnicemi přede mnou a držela jsem se jich jako klíště. Právě jsem stoupala do menšího kopce, a šlo mi to docela rychle. V hlavě se mi honila spousta věcí. Dostali jsme se do fáze, kdy jsme jeli blíž k fanouškům. Nemohla jsem nepostřehnout, že sem tam na mě zabučeli. Snažila jsem se si toho nevšímat, a soustředit se jen na to, co mám. Stále jsem byla v těsném kontaktu s první čtveřicí. Jaký stav byl za mnou, jsem neměla čas ani náladu zjišťovat. Po nějaké chvíli jsme se objevili na střelnici. Počasí bylo vcelku dobré, takže v tomto by neměl být zakopaný pes. Sundala jsem si malorážku ze zad a lehla si na břicho. Musela jsem trošku zklidnit dech. Hned jakmile jsem si byla jistá, vypustila jsem svůj projektil. TREFA! A tak jsem se snažila ve stejném duchu pokračovat. Když jsem byla u posledního terče, postřehla jsem soupeřku po mé pravici se zvednout, a uhánět zase na trať. Poslední jsem také trefila a já pádila hned za ní. Byla jsem hrozně ráda, že jsem si to střelbou ulehčila, a nemusela jít na trestné kolo. Musela jsem uznat, že běžky byly nachystané skvěle, právě proto se mi tak dobře jelo. Projížděla jsem kolem tribun a opět jsem dostala porci bučení. Neřešila jsem to. Jela jsem si to své, za dvojicí, a pořád se jich držela. Než jsem se otočila, už jsme byly na střelnici zase. Položila jsem hůlky, a vzala si svoji malorážku. Nyní jsem si již lehat nemusela. Zamířila jsem si na svůj terč a zklidnila dech. Jeden sestřelený, druhý, třetí, čtvrtý a pátý! Rychle jsem si dala malorážku na záda, vzala hůlky a směřovala na poslední okruh. Úplně mě to pohltilo. Měla jsem pocit, že umím létat, a veškerá nervozita byla pryč. Právě jsem musela vyjet kopeček. Cítila jsem, že mě soupeřky pomalu dohánějí. Ještě kousek, říkala jsem si. Projela jsem kolem fanoušků, kteří neváhali řádně na mě zabučet, a uháněla do poslední části trati. Již jsem viděla cíl, a pro jistotu ještě trošku přidala na tempu, abych si byla jistá, že mě nikdo nepředjede. Těch posledních metrů do vysněné mety se mi zdálo jako nekonečných, ale když jsem dojela, byla jsem úplně vyfluslá. Klesla jsem na všechny čtyři a snažila se vydýchat. Byla jsem v cíli úplně první, a snažila se to aspoň nějak užít, i když podporu z tribun jsem neměla. A moc dobře jsem chování fanoušků chápala, a respektovala ho. Když jsem se trošku sebrala, odepla jsem si běžky. Došli ke mě dva muži. "Slečno Jančárová, pojďte s námi," řekli mi dosti přísným tónem. Moc dobře jsem věděla, co bude následovat. Již jsem to jednou zažila, a nejraději bych na to zapomněla. Bylo mi tak trapně, skoro až do breku. Snažila jsem se držet.

Předávání medailí bylo kvůli mě opožděné. První příčka patřila mě, druhá Německu, a třetí Finsku. Nebyla jsem nervózní, byla jsem si jistá, že mi v krvi, ani v moči nemůžou nic najít. Jsem naprosto čistá. Za to na soupeřkách, které čekali vedle mě, jsem viděla možná nervozitu, ale hlavně pohrdání. Nemůžu chtít, aby po prvním závodě, se jejich pohled na mě změnil. A možná ho změnit ani nedokážu, takže bych si s tím měla přestat lámat hlavu. Konečně se začalo něco dít. "Přejdeme k vyhlášení nejlepších výsledků!" ozvalo se. "Na šestém místě se umístila Olga Kuminenko," ozvalo se a Ukrajinka přešla na červený koberec, a všem s úsměvem zamávala, a fanoušci její parádní místo ocenili potleskem. Dostala krásnou kytičku. "Na pátém místě se umístila Elisa Moriniová!" opět dostala krásnou kytku, stejně jako její soupeřka a postavila se před ní. Fanoušci opět tleskali. "Čtvrtou příčku obsadila Helene Lindusen!" následovalo přesně to, co předtím. A už jsme byly u úplné špičky, byla jsem dost nervózní. "Na bronzové příčce se umístila Anni Nieminem," "Na stříbrném místě se umístila Irma Steinová!" A bylo tu první místo, měla jsem motýlky v břiše a měla jsem pocit, že asi omdlím. Byl to úplně jiný pocit. "Na prvním místě se umístila Aneta Jančárová," ozvalo se moje jméno. Byla to úleva. Testy dopadly dobře. Nenašli se mi v těle žádné zakázané látky. Bylo absolutní ticho, nikdo mi neprokázal ani špetku podpory, bylo to docela trapné, ale nedalo se nic dělat. Dostala jsem krásnou, zlatou medaili, o které jsem věděla, že mi ji již nikdo nesebere.

Za chvíli vystartují na trať muži a já se rozhodla, že si to pustím v televizi. Potřebovala jsem si odpočinout od nenávistných pohledů, a určité formy posměchu. Zašla jsem si do sprchy a notebook jsem nechala hrát. Na začátku se neprobíralo nic jiného, než můj návrat, a to, že jsem byla nucena podstoupit dopingovou kontrolu, která jak všichni víme, dopadla negativně. Také ukázali celou výsledkovou listinu, kde jsem zjistila, že Nela skončila na patnácté pozici, jelikož se ji moc nevyvedla střelba. Horká voda byla přesně to, co mi chybělo ke spokojenosti. Když jsem se vrátila ke svému přenosnému počítači, muži již dávno vystartovali. Sedla jsem si do křesla a notebook nechala na konferenčním stolku. Byla jsem příjemně unavená, měla jsem za sebou prvních sedm a půl kilometrů naostro. Jakmile se chlapi objevili na střelnici, začala jsem tomu věnovat pozornost. Sebastián dojel na desáté pozici, a Kristiána jsem prozatím nikde neviděla. Vedoucí závodníci udělali každý po jedné chybě. Když Sebastián zastřílí dobře, může pomýšlet na nějaké lepší umístění, ale bylo ještě brzy na nějaké závěry. Sebastiána jsem moc neznala, než jsem dostala dvou roční distanc, ještě nezávodil, nebo jsem ho nějak nepostřehla. Sebastián zastřílel za nula, a díky tomu se posunul na čtvrtou pozici, což bylo super. A k tomu měl deset vteřin náskok. Kristián se objevil na desáté pozici. Střelba pořadím ještě hezky zamíchala. Dopřála jsem si na chvíli zavřít oči a bloumat ve svých myšlenkách. Na mysl mi přišlo bučení fanoušků na moji osobu. Zasloužila jsem si to, ale nesnášelo se to úplně dobře. Vítězství mi nechutnalo tak, jak jsem si celé ty dva roky myslela. Bylo vidět, že bez fanoušků by to prostě nešlo. Přinutila jsem se otevřít oči, a zjistila jsem, že jsem propásla střelbu, a že se jede poslední úsek. Sebastián jel na krásné třetí pozici. "Pojď, ještě kousek!" nechala jsem se strhnout. Nakonec se dokázal vypnout k neuvěřitelnému výkonu. Předjel Nora a dojel na druhé pozici. Bylo to fajn.

Na večeři jsem dorazila jako poslední a sedla jsem si vedle Sebastiána. "Gratuluji ti, jel jsi parádně," řekla jsem Sebastiánovi. "Ďakujem, ty samozrejme tiež," řekl mi a dokonce jsme si plácli. Úplně jsem hleděla, když jsem jeho nastavenou ruku přijala. K večeři jsme měli rýži s kuřecím prsíčkem a nějakou šťávou to bylo celé přelité. Docela mi to chutnalo. "Rád bych se přidal ke gratulantům, a také ti po blahopřál k první medaili, které si dosáhla férově," řekl mi náš kouč. "Děkuji," špitla jsem. "Není to snadné snášet to bučení, že?" podotkl pan Hrdovský. "To máte pravdu, ale s tím jsem počítala, mají na to právo," řekla jsem zcela klidně a koukala na svůj prádný talíř. "Anet, chce to čas," řekl mi Sebastián. On mě oslovil Anet? Vykouzlilo mi to menší úsměv na tváři.