Smaragdový lev

Lži a zlomená srdce

Jupí, je tu další díl. Už jsem se bála, že se k tomu nedokopu. Měla jsem dost pitomý den.

U mého druhého příběhu se mi někam ztratila prostřední část. A jako na potvoru jsem jí neměla nikde jinde uloženou (to byla chyba, kterou už neudělám). Takže jsem to psala nanovo.

Jenže nikdy neuděláme jednu věc dvakrát úplně stejně. Nejsem z toho výsledků úplně nadšená, protože předchozí verze chybějící části se mi prostě líbila víc. Je to tak k vzteku!

Skoro mě přešla nálada psát. Naštěstí jsem tohle psala ještě včera kolem druhé ráno, takže mi chybělo jen to ukončit. Naštěstí. Tak tady to máte a doufám, že si to užijete víc, než já dnešní den.

Existovalo pár věcí, které dokázaly Harrymu zvednout náladu, když měl špatný den.
Draco sténající jeho jméno byla jedna z nich. Ale i kdyby se teď pod ním mladý zmijozel svíjel jako had, tentokrát by to nestačilo.

Ne, že by si Harry neužíval přítomnost svého milence. Draco byl ten, kdo si jejich milování evidentně neužíval. I přes ty slastné pocity zůstával napjatý a zamlklý.

Neřekl Harrymu, aby ho nechal být. Aby přestal s tím, co dělal. Když se Harry dotkl citlivých míst na jeho tělo, vzdychal a sténal rozkoší. A přeci to nebylo ono! Cítil to z napětí jeho těla a viděl to v jeho očích.

Draco se nedokázal dostatečně uvolnit. A když se Draco necítil dobře, Harry si to prostě nemohl užít. A tak, po několikátém nevydařeném pokusu zažehnout v něm plamen touhy, to Harry vzdal.

"Promiň," zamumlal snad po sté blonďák.

Harry si ho přitáhl do náruče a vytiskl mu do vlasů polibek.

"Neomlouvej se. O nic nejde. Neměl jsem na tebe tak tlačit. Já bych se měl omlouvat. Omlouvám se. Už tě nechám být," odpověděl tiše a ještě více ho k sobě natiskl.
"Jen jsem doufal, že ti to třeba pomůže se uvolnit. Nechci tě nutit, Draco. Do ničeho," mluvil dál a jeho hlas víc a víc přecházel v šepot.

"To dneska opakuješ pořád," zamračil se čerstvě sesazený zmijozelský princ.
Vykroutil se z Harryho sevření a opřel se o lokty.
"Proč jen mám pocit, že nemluvíš jen o..." neurčitě mávl rukou kolem sebe.

"Draco, přemýšlel jsem," začal Harry a posadil se.
Upřeně se zadíval do těch šedých studánek plných strachu a smutku.

" To nikdy nedělá dobrotu, Pottere, " povdzychl si hořce Draco.
Snažil se psychicky připravit na to, co přijde. Podle Harryho výrazu to nebylo nic příjemného.

Jistě mu teď řekne, že nehodlá tolik riskovat a udržovat jejich vztah. A že to tak prostě bude lepší pro ně oba. Nebo, že to všechno byl jen vtip a Draco mu naletěl. Nebo šílený úlet, který pro něj nic neznamenal. A že má Harry ve skutečnosti rád nějakou hezkou dívku, například Changovou, za kterou přeci ještě minulý rok tak pálil.  Jak jen mohl čekat, že by k němu Harry něco cítil? Jak si mohl myslet, že by ho měl kdokoliv rád tak, jako on měl rád Chlapce, který přežil?

Čím déle se na něj Harry díval, tím více ho opouštělo odhodlání mu to říct. Jak se ticho prohlubovalo, v Dracova tvář se stáhla bolestí a oči měl plně slz, kterým mermomocí bránil stéct.

"Draco," vydechl lítostivě Harry a natáhl ruku, aby ho pohladil po tváři.
Sotva se ho ale dotkl, ze zmijozelových úst se vydal zoufalý vzlyk. Slzy si konečně našly cestu ven.

Harrymu doslova lámalo srdce ho takhle vidět. Okamžitě zavrhl myšlenku mu říct o tom, co měl již od rána na mysli. Místo toho ho vtáhl do pevného objetí.