Smaragdový lev

Odhalení

Jednou mi někdo řekl, že je vážně super, když se lidem líbí moje fanfikce. Ale bylo by prý mnohem lepší, kdybych napsala něco "originálního." Ten někdo nevyděl smysl ve psaní fanfiction. Nechápal, co na tom vidím. Přeci, napsat něco úplně nového, stvořit nový příběh, nový svět... to je ten smysl psaní, ne?

No... ano i ne. Někteří z vás možná ví, že píšu i jiný příběh, ve kterém se snažím dosáhnout přesně tohoto. Vytvořit nový svět, který budu moci nazývat svým. Jeden z mých snů vždycky byl dopsat a snad možná i vydat vlastní příběh. Momentálně mám ale pocit, že mi to moc nejde. Minimálně mě to nebaví tak jako psaní fanfiction.

Ten někdo mě inspiroval k tomu, abych to s tím příběhem zkusila. A zkouším to dál, i když mám málokdy chuť k psaní. Raději píšu tohle... Tehdy jsem nedovedla pořádně vysvětlit, co je na psaní fanfiction dobré. Ne tak, aby to dotyčný pochopil. Odpovědi jako: "Baví mě to." "Mám to ráda a moji čtenáři/čtenářky také." "Je to pro mě jednodužší, než začít s něčím novým." "Mám ráda ten svět/postavy, ale chtěla bych, aby to bylo jinak." ... tak ty se nikdy nesetkaly s velkým pochopením.

A pak se mi do ruky dostala knižka Fangirl od Rainbow Rowell. Pro ty, co tu knihu neznají: Fangirl je o dívce jménam Cath, která nastoupila na univerzitu. Cath je celkem uzavřená, jediný kontakt s lidmi, který má ráda, je přes internet. Cath píše fanfiction o Siminu Snowovi (Osiřelý kouzelník, jež má být nejmocnějším mágem světa... nepřipomíná vám to něco? ;) ) mezi fanoušky série docela známou a oblíbenou. (chvalme Rainbow Rowell za vlastní verzi Drarry... aneb sladký Snowbaz <3 ). Cath se ovšem potýká se svou profesrokouo tvůrčího psaní, která odmítá uznat plnohodnotnost psaní fanfiction. Netí Cath psát něco úplně nového. Cath ovšem přichází s dokonalým vysvětlením celého smyslu fanfiction:

"The whole point of fanfiction is that you get to play inside somebody else's universe. Rewrite the rules. Or bend them. The story doesn't have to end. You can stay in this world, this world you love, as long as you want, as long as you keep thinking of new stories." - Rainbow Rowell; Fangirl

(Pro ty, kdo neumí anglicky: "Celý smysl psaní fanficion je to, že si můžete hrát uvnitř vesmíru někoho jiného. Přepíšete pravidla. Nebo je ohnete. Příběh nemusí skončit. Můžete v tom světě, ve světě, který milujete, zůstat tak dlouho, jak budete chtít, pokud budete stále výmýšlet nové příběhy." )

A celý smysl tohohle předlouhého úvodu je... vlastně jich je víc: 1. Jestli miluejte psaní fanfiction, tak jako já a Cath, nenechte se odradit komentáři těch, kteří nejsou schopní pochopit to kouzlo, tu krásu a možnosti, které nám to dává. ; 2. ... heh, jsem devatenáctiletá holka, která odešla ze školy a kvůli karanténě nemůžu do práce, a většina mých známých bydlí daleko...  nebo se mno nemluví :D#potrebujukontaktslidmi;  :DD 3. Já prostě úplně miluju citáty z knih! Většina mých knih (až na ty, které jsem četla kdovíkdy a asi je už znova íst nebudu) je prostě polepená lepícími papírky, označujícími části, které se mi líbí. Jsem schopná stčit hlášku kamkoliv... taky podle toho můj pokojo vypadá :D Tak, možná se s tím budete setkávat víc ;)

A teď už mlčím a nechám vás v klidu číst.

Harry měl ještě nějaký čas, když se brzy ráno doplahočil do svého pokoje ve veži. Jak předpokládal, všichni ještě spali. Harry si stihl dát osvěžující sprchu. Od té doby, co se po nocích tajně scházel s Dracem si navykl vstávat hodně časně. Když už byl téměř převlečený, začali se probouzet i ostatní obyvatelé pokoje.

"Kam ses včera tak vypařil, Harry? Celý den jsi nebyl k nalezení! Co se s tebou stalo? Celý den byli všichni hrozně divní," byla první věc, kterou toho rána vypustil Seamus z pusy.