Smaragdový lev

Neměl jsem tě nechat jít

Já vím, že mi trvá celou věčnost napsat další kapitolu. Moc se omlouvám. Snažila jsem se psát, ale léky, které jsem dostala mě na celé dny úplně vyply. Teď už je tak nějak dobírám, takže to snad bude lepší.

Tedy, doufám, protože tyhle dvy týdny jsou úplně šílené. Jako blázen jsem hledala doktory, takže jsem nakonec skončila dvě hodiny čekajíc na výsledky ohledně víru Covid-19.
Když jsem zrovna nespala, sháněla jsem dárek k tátovým narozeninám. Takže... Jsme trochu slavili (během čehož vznikla část téhle kapitoly 😅).
Zároveň jsem se rozhodla něco vytřískat z toho, že jsem stále doma a dokončit rozdělené obrázky...  A do toho se snažím psát nejen tenhle příběh... Sice je toho moc, ale jsem nějak šťastnější.

A ta nejhorší/nejlepší zpráva... V sobotu mám narozeniny. Bohužel, ne každý má čas přesně v ten den, takže (jako obvykle) budu slavit s každým zvlášť a po svém.
A jelikož je jeden z dárků tetování a já jsem si vybrala moc malé, musím si že svých připravených navthu vybrat ještě něco dalšího.

Byl někdy někdo z vás na tetování? Nebo byste jedno chtěli? Už víte co? Upřímně jsem natěšená a vyděšená zároveň, protože nenávidím jehly. 😂 Přejte mi v pátek ráno odvahu, abych odtamdut netekla s křikem 😄.

Na jídelnu padla napjatá atmosféra.
Smrtijed ve službách dobra a nevinný vězeňský uprchlík, dva muži jež učinili několik špatných rozhodnutí. Muži, kteří ztratili téměř vše. Muži, jež nyní osaměli v přítomnosti jeden druhého.

Dva muži. Jeden z nich přinucen naučit se žít bez přátel, jež jej většinu života obklopovali. Druhý zvyklý na samotu, odmítajíc se s někým příliš sblížit. Dva muži... Tak odlišní a přeci stejní.

Pro oba bylo náhle těžké dýchat, mluvit, myslet... Dívali se na sebe a hlavou jim probíhali podobné myšlenky. Jaké špatné by bylo, si připustit, že to všechno, co se mezi ním stalo, je oba ovlivnilo? Jaké by bylo, na pouhou chvíli si dovolit...

Severus už nebyl schopný dál to tíživé ticho vydržet. Chtěl se otočit, projít těmi dveřmi, odejít a na všechno zapomenout. Už se nikdy nevrátit. Předstírat, že se nikdy nic nestalo.
Opravdu chtěl.

Ale něco mu v tom bránilo. Možná ty oči připomínající bouřkové mraky, divoké a nevyzpytatelné. Nebo to byl ten šibalský usměv, který se za celé ty roky nezměnil. Snad za to mohl ten způsob, jakým se opíral o stůl - rádoby ledabyle a do jisté míry i svůdně, přesně tak, jak to dělával dřív - loket a celé předloktí právé ruky spočívaly na dřevěné desce stolu, pravá noha pokrčená a levá natažená. Celým tělem byl natočený lehce do práva, a přece jeho postoj působil pohodově a otevřeně...

Možná to bylo všechno dohromady. Ne, Severus nedokázal přesně určit, co ho přimělo to tam a v tu chvíli neukončit. Té myšlenky se držel od rána, byl odhodlaný udělat za vším tlustou čáru a nikdy s k tomu nevracet. Bylo to nejrozumnější rozhodnutí, které mohl udělat.

Co Severus jistě věděl, byl moment, ve kterém se přestal ovládat. Moment, kdy ta pomyslná přehrada se všemi potlačovanými myšlenkymi a touhami praskla, zhroutila se. Jeho touha zvítězila a on na těch pár minut zapomněl na nějaké racionální uvažování.

Black držel v levé ruce sklenku s jakýmsi tmavým likérem a pomalu upíjel. Na stole byla celá láhev, nicméně žádná další sklenka. To mu ovšem nebránilo natáhnout ruku se skleničkou před sebe.

"Severusi." To jak řekl jeho jméno bylo spíše povzdechnutí, než cokoliv jiného. "Dáš si trochu?" nabídl mu neznámý drink.
Nečekal na odpověď a opět se sám napil. Trocha likéru mu ulpěla na rtech. Sirius si olízl rty. Tak pomalu, že to muselo být schválně.