Smaragdový lev

Ticho před bouří

Guess whose back!
V první řadě vám všem chci hrozně moc poděkovat za vaši úžasnou podporu a reakce v podobě komentářů (které všechny čtu, ačkoliv s tím odpovídáním to u mě vázne. Nebojte, já se napravím.)
I přes dlouhou neaktivitu jste se mnou zůstali a trpělivě čekali, až budou ne moc veselé dny za mnou.
Konečně mám opět chuť psát, takže bez dalšího zdržování to tady máte!

Btw... Ohledně té mé energii užírající nemoci. Moc děkuji za přání k uzdravení a abych odpověděla na dotaz ohledně koronaviru 🙄 čirou náhodou jsem byla s někým nakaženým v kontaktu a jelikož se u mě projevily symptomy, momentálně jsem v karanténě a v neděli mě čekají testy. Vůbec se na ně netěším, ale v práci po mě chtějí výsledky takže holt musím 😬
A když už jsme u těch marodů, je nejvyšší čas vrátit se za Dracem na ošetřovnu.

Draco měl v krku tak sucho, jako kdyby týden nepil. To bylo to první, co ho vzbudilo. Druhý důvod bylo neustále šramocení přicházející odněkud ze strany, následované zvukem padajících věcí a tlumených nadávek.
Věděl, že teď už určitě znova neusne, a tak se přinutil otevřít oči. Zamžoural do ostrého slunečního světla dopadajícího přímo na jeho tvář z protějšího okna.

"Draco! Jsi vzhůru, konečně! Strašně jsem se o tebe bál! Měl jsem strach, že se snad už nevzbudíš a..."

Draco pootočil hlavu směrem ode dveří do ošetřovny za velice povědomým hlasem.
Samozřejmě, sám Harry Potter, s vlasy ještě více rozcuchanými než obvykle a s rukama mávajícíma kolem, jak dál rozrušeně mluvil. Celkově byl celý nějaký pocuchaný. Pomačkaná košile, plášť padající z jednoho ramena, kravata jen tak ledabyle přehozená kolem krku, brýle sedící na nose na křivo...

Draco zkusil pohnout postupně všemi končetinami. Nic ho nebolelo, zdálo se, že je vše v pořádku. Posadil se a svého divoce gestikulujícího přítele přerušil chraplavým odlašláním.
Harry se na něj chvíli nechápavě díval. Ruka mu vjela do vlasů, jak se snažil pochopit, co mu Draco chtěl říct. Vzápětí na to se jeho výraz úplně změnil. Oči rozšířené poznáním, tvář zrudlá rozpaky z toho, že nepochopil hned.
Po sklenici vody ležící na nočním stolu se natáhl tak prudce, že ji málem převrhl.
Draco s vděčným úsměvem sklenici raději co nejdříve vzal do svých rukou a s úlevou se napil. A hned na to se rozkašlal.

"Pij pomalu," ozvalo se za jeho zády.

Draco se skutečně napil tentokrát po malých douškách. Teprve, když vypil celou sklenici, otočil se tváří tvar svému kmotrovi. Nedokázal se rozhodnout, jestli Severus vypadal více znepokojeně, unaveně nebo podrážděně.

"Severusi, co ty tady děláš?"

"Profesor Snape tě celé dva dny chodí kontrolovat a čeká, až se vzbudíš," skočil do toho Harry dřív, než stačil Severus odpovědět.

Narozdíl od Draca během uplynulých dvou dnů zažil Snapea nesmírně rozčileného jak na něj s Dracem, za nečekaný coming out před celou školou, tak na zmijozelské studenty za všechny ty kledby a rány, které Draco schytal.

Před dveřma dny:
Harry se přiřítil na ošetřovnu hned, jak se dozvěděl, co se stalo.

Pansy se, po ujištění, že bude Draco v pořádku, ještě v pyžamu dotrmácela uprostřed noci před komnaty Nebelvíru a nedala Buclaté dámě pokoj, dokud ji nepustila dovnitř. Harry se portrétu divit nemohl. Jestli někdo dokázal být tak otravný, že i portrét špatné operní zpěvkyně střežící vchod k Nebelvíru to raději vzdal, mohla to být jedině Pansy.
Harry naštěstí ještě nespal, když uprostřed společenské místnosti začala řvát: POTTERE!
Pár minut na to se spěšně oblékl a nechal překvapené spolužáky i nečekanou narušitelku daleko za sebou.