Sbírka liščích příběhů

TWINCEST 0.1 (2008)

Černovlasý chlapec seděl na tvrdé židli se zavřenýma očima. Usilovně se modlil a křečovitě svíral ve svých rukách bezvládnou dlaň.

,,Tohle se nemělo stát. Takhle to nemělo být!"

Rozevřel oči, jejichž bělmo silně podbarvovala červená barva od podráždění, které způsobovaly neustále proudící slzy, a s bolestným pohledem znovu pohlédl na mrtvolný výraz ležícího chlapce v nemocniční posteli. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, kolik škody může jediným činem napáchat.

,,Všechno mělo být jinak. Měli jsme být šťastní. Namísto toho jsi ty polomrtvý a já nešťastný."

Nenáviděl se. Proč to musel udělat? Proč musel za každou cenu dosáhnout vždy svého? Stačilo jen počkat. Setrvat a neunáhlovat se v rozhodnutích. Vždy si všechno dobře promýšlel, tak proč to proboha neudělal i tentokrát?

Tolik ošklivých slov mezi nimi padlo, tolik zloby a pocitu ublížení jej dohnaly k vypití mnohonásobně většího množství alkoholu, než dokázal unést s jasnou hlavou a které je přimělo bezmyšlenkovitě udělat takovou hloupost. Opět se projevil ten jeho zatracený egoismus.

,,Odpusť mi to, bráško... Nikdy jsem ti nechtěl ublížit."

Silně podkreslená víčka tmavým a nyní i rozmazaným make-upem se znovu pevně semkla k sobě pod návalem dalších slz a v nadešlé tmě se mu před očima jako film znovu přehrál osudný večer včerejšího dne, kdy všechno pokazil.

,,Thomasi, posloucháš mě? O něčem s tebou potřebuji mluvit." Chris se už dobrých deset minut snažil vytáhnout bratra z víru oslav, aby ho následně zatáhl do některé z volných ložnic, kde s ním chtěl osamotě probrat naléhavou záležitost.

,,Ale Chrisi, nevidíš, že tu bavím hosty?" Thomas s rozverným úsměvem neustále odstrkoval mladší dvojče na stranu a veškerou pozornost věnoval dvěma chichotajícím se a značně opilým slečnám. Sám na tom se střízlivostí nebyl o moc líp.

,,To můžeš i potom. Teď musíš jít ale se mnou." Chris se nehodlal vzdát. Dnešek patřil jemu, všechno měl perfektně naplánované, do detailů promyšlené a byl dostatečně nabuzený alkoholem, aby se konečně odhodlal.

,,Však já tě tady slečnám za okamžik zase vrátím."

,,Vidíte? Ani při párty mě můj malý bratr nenechá chvíli v klidu. Musíte mě omluvit, jinak mě nepřestane otravovat."

Thomas nepokrytě flirtoval. Obě se střídavým hýkavým smíchem přikývly na souhlas, ale to už Chris dávno táhl své dvojče za ruku po schodech nahoru. Bleskurychle zkontroloval, že je jeho pokoj naprosto prázdný a smějícího se Thomase do něj vstrčil.

,,Tak co mi tak důležitýho potřebuješ sdělit, že to nemůže počkat do zítra?"

Thomas se pohodlně položil na bratrovu postel a po očku ho pozoroval. Zřetelně si všímal, jak se Chris nejistě ošíval, skousával si spodní ret a namotával pramen tmavých vlasů na prst v usilovném přemýšlení.

,,Chrisi! Jestli z tebe nic kloudnýho nevypadne, půjdu okamžitě zpátky," napomenul bratra. Chris sebou lehce cukl a zeširoka se na Thomase usmál.

,,Nikam nepůjdeš. Musím ti něco říct."

,,Tak povídej. Jsme tu už dvě minuty a z tebe pořád nic neleze," konstatoval Thomas líně. Chris se houpavým krokem došoural ke své posteli a stoupl si těsně nad bratra. Upřeně mu hleděl do očí a rukou intenzivně tiskl lem svého trička. Thomas se nervózně ošil. Chrisův pohled se mu ani trochu nelíbil. Přišel mu tak nějak... zvláštní. Skoro by přísahal, že žádostivý.