Sbírka liščích příběhů

PŘÍPAD BETA (2017)

„Crr, crr. Crr, crr."

Zvuk mobilu se rozezněl do ticha potemnělé místnosti.

„Crr, crr. Crr, crr."

Telefon cestoval po dřevěném stolku díky vibracím hlasitěji, než zvonil.

„Crr, crr. Crr, crr."

Spící žena sebou divoce trhla, když jí přístroj dopadl na hlavu a s rachotem řičel dál.

„Prosím?" zamumlala rozespale do telefonu, aniž by se podívala, kdo jí v tuhle hodinu volá.

„Spíš?" ozvalo se z druhého konce potemnělým hlasem.

„Spím."

„Tak nespi. Máme práci."

„Práci?" zopakovala nechápavě, alespoň však nahmatala lampičku a rozsvítila.

„Ano, práci. Obleč se a pojď. Čekám dole," dostalo se jí netrpělivě v odpovědi. Vzápětí se v telefonu ozvalo pípání a rozhostilo se ticho. Pomalu svěsila ruku dolů a udiveně se zadívala na display mobilu. Jistě, byla to ona. Kdo jiný by jí také ve tři ráno tahal z postele kvůli práci?

„Proč já, sakra..." zaklela zoufale při pohledu z okna, za kterým zuřivě bubnovaly kapky deště do všeho, co jim stálo v cestě. Letos byl podzim chladný a deštivý a jí se rozhodně nechtělo z měkké postele ve vyhřáté ložnici do studeného deště a vlezlého větru.

„To byla doba," dostalo se jí suchého pokárání, sotva vyšla ze dveří na ulici osvětlenou jen pouličními lampami. Neodpověděla. Jen si pro sebe něco nevrle zavrčela a přitáhla si blíže k tělu tmavě vínový kabát.

„Volal mi kapitán. Je to nějaká vražda. Zlatníka. A prý to musíme vidět," pokračovala brunetka v monologu, zatímco obě nasedly do malého černého auta a rozjely se prázdnou ulicí.

„Chtěla jsi říct, že ty to musíš vidět," zabručela rudovláska na odpověď. Brunetka k ní stočila koutek oka.

„Nebuď protivná. Za dvě hodiny bys stejně vstávala," odpověděla jí klidným hlasem a začala ladit rádio. Rudovláska se nespokojeně ošila.

„Vstávala bych za tři hodiny!" odsekla. Autem se rozeznělo kvílení hudebního orchestru hrajícího vážnou skladbu. Brunetka se zamračila. Pokusila se znovu přeladit, ale přes průtrž mračen nechytala žádný signál. Nakonec rádio zase vypnula a soustředila se na řízení.

„Dvě hodiny nebo tři, to není takový rozdíl," utrousila.

„Jak pro koho..." zamručela rudovláska a dál sledovala okénkem ubíhající cestu. Překvapilo ji, když vyjely z města na dálnici, odkud během pár minut sjely na vedlejší silnici.

„Jsme tady," oznámila jí brunetka, když vypnula motor a světla zhasla. Rudovláska se v sedadle napřímila.

„To jako vážně?" otočila se nechápavě na brunetku, která rázně přikývla. Rudovláska se znovu nevěřícně zadívala z okénka.

„To mi chceš vážně tvrdit, že někdo našel mrtvolu uprostřed noci a v takovém počasí zrovna tady?"

„Přesně tak," přitakala jí brunetka opět a odepnula si bezpečnostní pás.

„No to si snad dělají srandu," zakroutila rudovláska nechápavě hlavou a jen velmi neochotně vystoupila z auta. Nohy se jí okamžitě zabořily do mazlavého bláta, které v tuhle chvíli pokrývalo celou lesní cestu i vedlejší kukuřičné pole podél protékající řeky.

„Sakra... Taky jsi mi mohla říct, kam jedeme! Vzala bych si lepší boty!"

„Nemáš nosit takové křápy. Říkám ti to pořád," odpověděla jí brunetka nevzrušeně a ve svých pohorkách se dál brodila bahnem k policejním autům, odkud jim vyšel vstříc postarší muž.