Sbírka liščích příběhů

SETKÁNÍ (2010)

Slzami smáčela chodník vlhký od deště, jenž dopadal ve velkých kapkách na zem.

Cítila smutek a prázdno ve svém zraněném srdci, jenž krvácelo stejně jako jarní nebe několik posledních dní.

Tolik slov, tolik bolesti se prolilo mezi slovy, kolika způsoby může člověk někoho ranit pouhým skládáním slabik.

Lidé procházeli kolem se sklopenými hlavami. Někteří jen spěchali, jiní pro jistotu zrychlili, aby nebyli svědky stékajících kapek krve, mísících se se slanými slzami bolesti. Ti neomalení se zastavovali, ukazovali a šuškali si ohavné pomluvy. Pár z nich dokonce vykřiklo nadávku s přesvědčením, že dívka patří do psychiatrické léčebny.

,,Jděte pryč. Na co tu koukáte? Nemáte dost vlastních starostí," šeptala sama pro sebe. Oči upírala na dva krvavé šrámy, jenž nepravidelně krvácely. Přeskočila pohledem na prsty druhé ruky, v nichž svírala lesklý nabroušený kus plíšku, kterým si přivolávala úlevu. Váhala, jestli mu má dát víc, uvnitř se jí přely dva tiché hlásky, přesvědčující ji o opaku svojí pravdy.

Zavřela oči a rychlým, pevným tahem zajela ostřím pod kůži. V zápěstí cítila hřejivý proud krve, valící se na povrch. Přivřenými víčky pozorovala, jak si třetí pramínek pod útoky vody razí cestu ke zbylým dvěma a splývá s nimi v jeden silnější. Ten pohled jí uchvátil, tak jako vždy. Najednou chtěla vidět víc, toužila rozšířit pramen krvavé řeky stékající po její dlani. Znovu a znovu nechala žiletku prorazit si cestu skrz kůži a vnímala krvavé brázdy, které jí na ruce vznikaly.

A ještě jednou, ještě naposledy ji nechá to učinit, ať svým počtem spečetí ďáblovo znamení. Přiložila žiletku k zápěstí a pevně sevřela oči. Teď si teprve uleví. Šestá v pořadí, ta končí i začíná řadu zakázaného trojčíslí, ta ji osvobodí od nicoty. Zatlačila na kůži a ladným pohybem ruky přejela přes kůži.

Udělala to? Vážně se řízla? Tentokrát necítila onen slastný pocit uspokojení, jen slabý tlak na druhém zápěstí. Pomalu pootevřela oči.

Ne, nic tam není. Žádná šklebící se rána na zápěstí, žádné procitnutí. Jen něčí ruka svírající tu její. Uplakanýma očima zamžourala na siluetu stojící před ní. Nedokázala zaostřit, přesto měla pocit, že je to někdo cizí.

,,Tak tohle je tvou nejlepší přítelkyní?" Zeptal se jí neznámý hlas. Byl veselý a energický, patřil nějaké dívce.

,,Co je ti potom," vydala přiškrceným hlasem, přesto nevědomky přikývla na souhlas. Nezaznamenala, jak se dívka usmála, ignorujíc její slova.

,,Já jen, že bych si ji ráda na okamžik půjčila."

Dívka překvapeně zamrkala. částečně si tak i vyjasnila zrak, takže dokázala zaostřit na osobu, která jí něžně vytrhla žiletku z ruky.

,,Taky jsou to mé kamarádky, docela si s nimi rozumím," povídala prostě dál a pohrávala si se zakrváceným plíškem v prstech. Nechávala ji putovat sem a tam, stejně jako kouzelník minci při svých vystoupeních a načervenalé odlesky jako prasátka směřovala právě na ni.

,,Nikdy asi nepochopím, co nás k sobě tak pojí. Nejspíš společná minulost," usmála se a jediným stlačením ukazováčku s palcem přelomila žiletku vejpůl.

,,To je mé!" Vykřikla sedící dívka přidušeně. Vyplašeně sledovala, jak dvě půlky zničeného plíšku dopadly na zem přímo před ni a promoklá hlína se na ně začala okamžitě lepit. Někde uvnitř měla pocit, jako by jí právě doopravdy někdo přítelkyni zabil.

Vzhlédla zpátky k dívce, která se zeširoka usmála.

,,Pro ni se nečerti, živí kamarádi jsou o mnoho lepší."