Sbírka liščích příběhů

HODINÁŘSTVÍ (2013)

Byl to malý zapadlý krámek v úzké uličce na kraji šikmého náměstí. Dveře byly z masivního dubu, tmavý lak na nich místy oprýskaný a odřený. Za nimi se ukrývalo malé tikající království se spoustou stolních i nástěnných hodin a vyřezávanými regály s pánskými a dámskými hodinkami kolem krémově vymalovaných zdí. Vše bylo pečlivě udržováno, na jediném ciferníku by se nenašlo smítko prachu. Každé hodiny měly své místo, obchod měl řád a úhlednost. Za proskleným pultem se dvěma čerstvými slunečnicemi ve váze, každý den postávala žena s jemnými liniemi začínajících vrásek v obličeji a milým úsměvem pro každého zákazníka. Na každého člověka působila příjemným dojmem, žertovala a byla veselá. Pokaždé, když však ve dvanáct zavřela na chvíli svůj krámek a zadívala se přes dveře do oken přízemního domku s nařasenými záclonami a muškáty v truhlíku, objevoval se pravidelně v jejích zešedlých očí smutek.

Také si přávala takový dům s dřevěným plotem, psem vesele pobíhajícím po zahradě a kočkou líně se rozvalující na slunci. Namísto toho vlastnila malý byt kousek od své živnosti a zvířecí mazlíčky vyměnila za ticho a klid. Dnes se však poprvé za několik let, co otevřela hodinářství, na dům ani nepodívala. Jako přibitá stála za vyleštěným pultem, očima sledovala svůj odraz v protějším zrcadle výkladní skříně a promítala si situaci, ve které se ocitla jen před pár minutami.

Ještě ráno by ji ani nenapadlo, že ho po tolika letech opět potká. Ani si nepamatovala, jak dlouho to vlastně bylo, ale téměř deset let již zajisté ano. Nezměnil se. Když vstoupil s kamenným výrazem dovnitř, byla si již po prvním pohledu jistá, že se nemýlí. Přibylo mu pár vrásek v obličeji, vlasy více zesvětlaly a vousy měly stále svůj nazrzlý odstín. Oči váhavě bloudily po okolí, dokud nestanuly na ní. Neříkala mu nic, nezdála se mu povědomá několik dlouhých vteřin, než si uvědomil, že ten obličej zná. Obličej se mu k jejímu překvapení rozjasnil širokým úsměvem a odhalil dalších několik vrásek kolem úst a očí. Opětovala mu jej, ačkoli to byl jen zvyk na rozdíl od skutečného pocitu radosti, že se opět vidí.

"Přejete si? Mohu vám být nápomocna?" optala se jako první, jakmile se vzpamatovala z prvotního šoku. Jeho výraz se změnil na okamžik v překvapený, vzápětí se však pobaveně rozesmál a přistoupil blíže k ní.

"Budeme si vykat? Vždyť se známe dost dobře," zapřel se dlaněmi o pult. Sjela pohledem po jeho rukách, považoval to za náznak nesouhlasu a raději ruce opět odtáhl.

"Promiň," omluvil se za vzniklé čmouhy na skle.

"To nic," usmála se nuceně, sáhla pod pult a jediným naučeným tahem opět přeleštila skleněnou plochu.

"Jak se máš? Už jsme spolu dlouho nemluvili," optala se přitom s pohledem zabodnutým ke své ruce.

"Mám se naprosto skvěle. Dobrá práce s dobrým platem, kolegové jsou zábavní a bydlím ve svém domě," odpověděl s neskrývaným nadšením.

"Jak se máš ty? Tady teď pracuješ? Jak dlouho? A bydlíš někde poblíž?"

Musela se lehce pousmát nad jeho tónem i otázkami. Nezměnilo se na něm vůbec nic. Byl stále stejný. Přeháněl. Odhodila použitý ubrousek do koše vedle své nohy a s oddechnutím zvedla obličej.

"Ano, pracuju tady. Je to můj obchod už čtyři roky a ano, bydlím kousek odsud," odpověděla mu s nasazeným úsměvem, jakým jednala se zákazníky, kteří jí nebyli sympatičtí.

"Také jsem pořád svobodná a bez dětí. Nemám žádného psa, nepořídila jsem si kočku a vlastním jen malý byt. Je to vše, na co by ses mě mohl zeptat?"

Zaznamenala údiv v jeho tváři, raději se proto nenuceně zasmála a mávla bezděky rukou.

"To nic. Ještě stále jsem se neodnaučila příliš mluvit o nesmyslech," nadhodila jeho oblíbenou výčitku z dřívějších dob.