Sbírka liščích příběhů

maslovavyzva 0.2

Když se za ním stěna zatáhla, věděl už naprosto jistě, že tohle sám nevyřeší. Proto co nejrychleji seběhl schody a přes hlavní salón zamířil ke kuchyni. Věděl, že ji tam v tuhle hodinu najde. Stejně dobře jako věděl, že ji přetrhne.

„Ty!" zůstal stát mezi dveřmi, oči upřené na záda modrovlásky. „Pojď sem. Okamžitě."

Dívka se k němu tázavě otočila.

„Stalo se něco, Yuujiro-san?" zadívala se na něj. Přestože byl úplně zpocený, obličej měl zrudlý a ztěžka dýchal, jeho stav ji nepřekvapoval. Podobně jako podivná prkenná chůze, kterou se k ní začal přibližovat.

„Nehraj si se mnou. Ty víš moc dobře, co jsi provedla," zavrčel. Tím, jak se tvářila, ho ještě víc provokovala. Proč mu to vůbec udělala? Copak se kvůli ní už dost nesnažil? Nebyla jako ostatní dívky a pro něj to byla díky tomu výzva. Jenomže vyjít s ní bylo mnohem těžší, než stát tváří v tvář pouštnímu drakovi. Zatímco byla z jedné strany naprosto poslušná a loajální, ze druhé mu stále házela klacky pod nohy. A tentokrát už to vážně přehnala!

„Pojď sem. Hned," ukázal na místo přímo před sebou a zabodl do dívky přísný pohled. Saya z jeho postoje vyčetla nepřátelství.

„Měl byste se uklidnit, Yuujiro-sensei. Takové rozčílení vám teď nesvědčí," promluvila líbezným hlasem. Yuujiro musel v duchu napočítat do deseti, aby nevyletěl z kůže. Udělá mu takovou věc, a teď ho varuje před kolapsem?

„Ty jedna-!" vrhl se přímo proti ní, Saya před ním ale hbitě ucukla a prosmýkla se na opačný konec místnosti. Jediné, co z ní ještě zahlédl, byly vlasy mizející za dveřmi. Prázdnou ruku sevřel v pěst a okamžitě vyběhl za ní. Možná byla mrštná, ale rychlejší než on rozhodně ne!

„Vrať se! Slyšíš?" vyběhl za ní do salónu, který byl už dávno plný lidí. Někteří zákazníci mu věnovali zaujatý pohled, zatímco pár zdejších žen pohybujících se kolem pobaveně sledovalo, jak přeskakuje schody. Nevěděl, kam přesně modrovláska míří, ale nemínil si ji nechat utéct. Tohle si tentokrát odskáče. A to pořádně!

Saya proběhla přes chodbu kolem hostinských pokojů a po druhém, kratším schodišti vběhla do podkroví. Yuujiro zamířil bez rozmýšlení za ní. Nikdy předtím nahoře nebyl, ale teď to bylo to poslední, na co by myslel. Neomaleně rozrazil dveře a zúženými zorničkami se zahleděl přímo na ni.

„Mám tě," vydechl s brunátným obličejem. Saya instinktivně ucouvla ke zdi. Nikdy se neodvážil přijít až do její ložnice. Ale výraz v jeho očích byl zakalený a ona si začínala uvědomovat, že přiblížit se k němu na více než dva metry nebylo v tuhle chvíli bezpečné.

„Yuujiro-sensei, odejděte," vyzvala ho vlídně.

„V žádném případě," zamítl rázně. Saya přetěkla pohledem mezi ním a dveřmi za jeho zády. Nesměla dopustit, aby ji chytil. Teď by byl schopný naprosto čehokoliv.

„Když nejdeš ty ke mně..." vykročil směrem k ní. „Tak si dojdu já pro tebe."

Saya obezřetně sledovala, jak se k ní Yuujiro blíží. Její pokoj byl příliš malý. Jedinou možností bylo ho obejít. Proto ve chvíli, kdy k ní přiskočil, urychleně cukla do strany a rozběhla se ke dveřím. Tentokrát už to ale Yuujiro čekal. Dvěma skoky překonal postel a dlaní přibouchl dveře těsně předtím, než se jí povedlo pláchnout pryč. Okamžitě ji uvěznil i z druhé strany.

Měl ji. Teď už mu nikam utéct nemohla. Saya se ztěžka nadechla a pomalu se k němu obrátila.

„Yuujiro-sensei-" upřela k jeho tváři plachý pohled. Zdviženým ukazováčkem ji však umlčel dřív, než to stačila doříct.

„Chci vědět proč."

Saya si zkousla spodní ret a stočila pohled do strany. Tohle mu nemohla říct. Neměla žádný důvod, který by se dal považovat za dobrý. Prostě to udělala. Ze zvědavosti. Z pomsty. A částečně ze žárlivosti. Yuujiro se k ní netrpělivě přiblížil.

„Za tohle bych tě měl vážně potrestat," hlesl s obličejem těsně u ní. Saya k němu zvedla oči. Potrestat? Jak? Jak se trestalo za takové věci? Yuujiro jí sjel pohledem na rty.

Nikdy předtím by ho to ani nenapadlo. Jenomže teď byl jeho mozek zatemněný oparem touhy a on dokázal přemýšlet pouze nad tím, jak asi chutnaly její rty.

„Omlouvám se," špitla tiše, když se k ní sklonil. Nevěděla, co chce Yuujiro dělat, ale když se přiblížil svou tváří až k ní, srdce se jí rozbušilo ještě silněji. Yuujiro ji však vůbec neposlouchal. Upřeně sledoval, jak se její rty pootevřely a hrudník se nadzdvihával nepravidelnými nádechy. Cítil to. Cítil její strach i rozpaky. A i když ji nechtěl děsit, ten pocit moci se mu náramně líbil. Měl jí teď dokonale v hrsti. Sklonil hlavu k jejímu rameni a přivoněl k ní. Voněla jako pokušení.

„Co si myslíš, že teď udělám?" zeptal se jí, když se očima vrátil k její tváři. Užíval si, jak náhle zkrotla. Byla jako chycená laň. Saya se trhaně nadechla.

„Yuujiro-sensei..." pokusila se něco říct, ale umlčel ji. Ani nepočkal, až mu odpoví. Dívka doširoka rozevřela oči, když se jeho rty přitiskly k jejím. Udělal to. Políbil jí. A když jí pohlédl znovu do očí, měl ve svých výraz zvláštního uspokojení.

Chutnaly ještě líp, než čekal. A teď, když je zkusil, chtěl ještě mnohem víc.

„Yuujiro-sensei," uniklo jí mezi rty tlumené zasténání, jakmile na krku ucítila jeho jazyk. Celá se pod jeho dotekem napjala a odtáhla tvář co nejdál. Tím mu však svůj krk pouze zpřístupnila. A Yuujiro toho náležitě využil. Jeho polibky byly stále delší a intenzivnější, jak se nemohl její pokožky nabažit. Byla mnohem jemnější, než čekal. K polibkům přímo sváděla. Prsty jí zajel do modrých vlasů a přitáhl si ji k sobě blíž. Saya se pod jeho dotekem zachvěla.

„Yuujiro-sensei... Prosím..." zakňučela a dlaněmi se mu zapřela o hrudník. Nechtěla, aby se jí takhle dotýkal. Nechtěla být další, kterou kvůli její zlomyslnosti dnes v noci pokoří. Teprve její skutečný odpor ale přinutil Yuujira zase střízlivě uvažovat. Neměl v plánu jí skutečně ublížit. Jen se nechal unést tou její vůní. Voněla jako neřest a nevinnost dohromady. Pohled do jejích očí mu však připomněl, že tohle nechtěl udělat. Pomalu spustil paže podél těla a čelem se opřel o dveře za ní.

„Udělej s tím něco, prosím," vydechl ztěžka. „Už to začíná být fakt bolestivý."