The Lonely Girl /Fred Weasley/

2.

Po dlouhé prohlídce hradu se Ced a Tris vydali do společenské místnosti. Vchod byl hned vedle kuchyně, a tak Tris napadlo, že se tam staví hned zítra po obědě.

Vešli dovnitř a Tris zalapala po dechu. „Páni," vydechla, „to je, to je nádhera." „Souhlasím s tebou." Odpověděl Cedric. Oba koukali na ten krásně prosvětlený prostor plný květin všeho druhu. Za maličkou chvíli se kolem Tris nahromadila hromada žáků a žákyň. Tris se na všechny otázky snažila odpovídat. Povídala si se všemi ještě několik hodin. Už byla tak unavená. A Cedric si toho všiml.

„Tris, dobrý?" Zeptal se. Jenom klidně pokývala hlavou na souhlas, protože si zvykla nemít žádné námitky, kvůli rodině, kde bylo problémů až moc.

Sice měla nejlepšího strýce na světě, Remuse Lupina, který se o ní staral jako o svou vlastní. A tetu, Nymphadoru Tonksovou, která jí od dětství rozesmívala svýma proměnami obličeje. Ale nedovolovala si mít s něčím problém, přidělávat jim starosti. Měla pocit, že je jim kvůli otci tolik dlužná a nechtěla jim přidělávat vrásky. Takže předstírala, že na svého otce zapomněla a že vůbec neví, co udělal. Každou noc však sedávala u okna a plakala. Lupin za ní občas přišel s kakaem a věnoval jí otcovské obětí. To, co jí její otec nikdy nemohl dát a nikdy jí to nebude moct schopný dát.

Proč? Protože je to vrah.

Vždy po Remusovi chtěla, ať jí vypráví historky z toho, jak byli na škole. Historky, aby měla alespoň trochu představu o tom, jaký její otec byl, než někoho zabil. Vždy doufala, že ten kousek jejího otce, ten kousek vtipného Siriuse pro všechnu srandu, je ještě v něm. Někde, kde by to mohl ještě vykopat a stát se skvělým otcem, jak, podle Remuse, vždy chtěl.

S Tonksovou měla úplně jiný vztah. Jejího tátu neznala, takže spolu mluvily hlavně o oblečení, klucích a nejvíc o knihách. Tonksová totiž ráda nakupovala v mudlovských knihkupectvích. Hodiny si navzájem předčítaly a smály se medlovským představách o čarodějích, upírech a vlkodlacích.

Jednou jí Tonksová dokonce koupila gramofon a hromadu desek s hudbou. Většinou to byly mixy nejlepších písniček určitého desetiletí. Nejradši měly osmdesátá léta. Vždy na to společně tančily u Tris v pokoji a pak přišel Remus, zasmál se a přidal se k nim.

Takže tři blázni v jedné domácnosti. Vlkodlak, metamorfomág a Tris, dcera Siriuse Blacka, zároveň však neregistrovaný animagus. Skvělá potrhlá rodinka. Milovala svou rodinu, ale cítila že jí chybí jedna část, a to byl její táta.

Takže stejně jako celý život byla „spokojená" a nechtěla nic navíc. Cedric ale moc dobře poznal, že jí chybí tak dvě hodiny a usne za chůze.

Vyrazili na večeři a ona celou dobu s někým mluvila. Otázky na ní padaly ze všech stran. Jen Cedric se na nic neptal. Jen se na ní starostlivě koukal. Jak se její úsměv při každém vtipu zmenšuje. Jak se jí únavou zmenšují oči. Jak chodila víc a víc shrbená. Když se jejich oči setkaly, věnovala mu nepřesvědčivý úsměv říkající: Všechno zvládám.

On se zamračil a zakýval nesouhlasně hlavou.

Vešli do síně a několik žáků jí opustilo a šlo si sednout ke svým kolejím. Při jezení večeře už si všichni hleděli svého. Tris si sedla nejblíže ke vchodu do síně a nabrala si polévku. Cedric si sedl naproti. Opřela si hlavu a ruku a během tří minut zaspala. Když si toho Cedric všiml, vstal od stolu něžně jí vzal do náruče a odešel. Nikdo si toho nevšiml. Jen Fred Weasley, který bleskově vstal a pádil za ním.

„Je v pořádku?" vyjeknul na Ceda Fred a Cedric sebou lenutím trhnul. „Jo jasně. Jenom usla. Měla náročný den." Pousmál se a v tom mu děsivě zakručelo v břiše. Fred na něj vrhl tázavý pohled a pak mu nabídl, že ji vezme, že už stejně dojedl. „Vážně? To ti budu moc vděčný. Tak. Tady. A opatrně!" Vykřikl na Freda ještě Cedric. Fred jí vzal do náruče a vydal se cestou ke kuchyni. Věděl, kudy a jak se dostat do mrzimorské společenské místnosti, protože už tam několikrát byl s bratrem.

Otevřel si a když spatřil na dveřích cedulku se jménem Tris, až na konci chodby, vešel dovnitř.

Všiml si, že má celý pokoj sama pro sebe, jako jediná v Bradavicích. Uložil jí do postele a protáhl se.

V tom sebou Tris začala škubat a řvát. Fred byl ihned u ní a snažil se jí probudit. Třásl s ní a ona nic. V tom zmatku ho napadla šílenost. Sehnul se a věnoval jí polibek. Tris se sice neprobudila, ale ten záchvat přestal. Uklidnila se. Fred jí zastrčil vlasy za ucho, utřel pot a vyrazil do své společenské místnosti. Cestou potkal Cedrica, na kterého kývl, že je Tris v pořádku. Neměl v plánu se zmiňovat o tom, co se stalo.

Když si ale lehl do postele, nemohl usnout, protože na ní pořád myslel. O pár chodeb a schodišť dál ležel Draco Malfoy a pořád dokola si četl vzkaz, který mu jeho o rok starší vzdálená příbuzná napsala.

Byl to tajný kód, který používali jako malí pořád. Měli z toho hroznou srandu. Znamenalo to, že je tu Tris pro něj kdykoli bude potřebovat, ale až teď jim došlo, jak hluboký to má význam.

Mám ti zazpívat?

-T

Byla to narážka na Einsteinův citát, kterým byl Draco jako malý posedlý. Celý citát zněl takto:

„Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá, když ji zapomeneš."

Draco tu noc zaspal velmi rychle.

Když se Cedric vracel do společenské místnosti, automaticky vešel do jejího pokoje. Tris už nespala. Seděla u okna a třásla se. Cedric k ní přišel blíže, sáhl jí na rameno a ona se s trhnutím otočila. Oči měla napuchlé od únavy a pláče. Cedric si jí přitáhl do náruče a odnesl jí na postel, kde jí nechal ležet a plakat na své hrudi. Hladil jí po vlasech a cítil se hrozně, protože věděl, že její život stojí za nic. Po pár minutách se její dech vrátil do normálu. Cedric sebou pohl, aby odešel do svého pokoje. „Zůstaň, prosím." Zašeptala Tris a objala ho pevněji. Cedric přikývl a přitáhl přikrývku, aby jim v noci nebyla zima. Otočil se na bok a objal ji.

Usnul během pár minut.