The Lonely Girl /Fred Weasley/

1. Ohnivý pohár

Bylo to na začátku jejího pátého ročníku. Zrovna se dozvěděli jména všech šampionů, kteří budou soutěžit. Všichni se smáli a oslavovali. Jen Tris seděla u stolu a přemýšlela. Vypadala velmi smutná. Fred si toho všiml. Hned po proslovu se za ní vydal, aby se jí zeptal, co se děje.

„Tris!" Zařval a hodně mrzimorských se na něj otočilo. Včetně Tris, která nasadila skvěle zahraný úsměv. „Frede! Jak se máš? Vidím, že vám to postaršovací kouzlo nevyšlo, že?" Zasmála se a smetla pár šedých vlasů z Fredova ramene. On se při jejím doteku celý otřásl. „Ano, mám se fajn, ale... jde mi o to, jak se máš ty?" zeptal se a jeho oči byly plné starostí. Tris se objevily v očích slzy, ale během sekundy je zahnala. „Úžasně! Víš, Ced je bradavickým šampionem, věřil bys tomu? A budou soutěže a všechno. Hele, já, já už musím jít, skvělej pokec, ahoj!" Vyklopila ze sebe a nervózně odešla.

Nikdy neuměla dobře lhát.

„Hej, Frede! Kdes byl?" Zasmál se George. Fred si sedl ke stolu ve společenské místnosti, kde seděla Hermiona, Ginny, Ron i Harry. Všichni vypadali starší. „Poslouchejte, Tris něco je. Je zničená a snaží se to zamaskovat. Já ji miluju a vy to víte. Takže mi musíte pomoct zjistit, co se děje." Všichni na něj zaraženě koukali, protože nečekali, že se něco takového vynoří z jeho úst. „Frede... Pravděpodobně to bude jen kvůli toho, co se stalo minulý rok. Její otec zase utekl a může být teď kdekoli..." Pověděl George, který nevěděl o ničem, co se stalo a jak to doopravdy bylo. Harry, Hermiona a Ron si vyměnili pohledy. „Veritasérum." Pověděla prostě Hermiona. Všichni na ní upřeli zmatené pohledy. „To snad nemyslíte vá- No dobře. Veritasérum. To je sérum pravdy. Donutí člověka říct pravdu, i když je skrytá někde hluboko v něm," dopověděla. Ron na ní upřel pohled plný obdivu. Začali plánovat, jak to udělají.

„Ahoj Tris!" Začala následující den Hermiona, „Už jsme se všichni dlouho nesetkali u máslového ležáku. Dneska po šesté hodině U Tří košťat. A klidně s sebou vem i Cedrica!" A už byla pryč. Tris neměla jedinou možnost cokoli namítnout.

Po šesté hodině už mířila ke třem košťatům. Všichni už byli vevnitř. Poslední volné místo bylo vedle Freda, a tak si tam hned sedla. Vyměnili si trapné pohledy. Celé prázdniny spolu nepromluvili. Fred i Tris občas seděli u svého stolu a chtěli si napsat. Fred dokonce napsal několik dopisů, pak je ale vyhodil. Vždy ho odradila myšlenka, představa, toho, že Tris teď spí v Cedricově náruči a líbají se. A taky se nepletl. Tris strávila půlku prázdnin u Diggoryových. Ale i přesto každý den myslela na Freda a představovala si, co mu napíše. Každý den vstávala velmi brzy, aby si zamaskovala jizvu, která se táhla po její tváři, a aby jí u toho Ced nenačapal. Měl by zbytečně moc otázek. Večer si chodila lehnout ještě namalovaná, a jak už Cedric spal, odešla na záchod a odlíčila se. Občas si lehla do vany a plakala. Fred vstával o prázdninách pozdě a s Georgem vymýšleli další a další návrhy žertovných předmětů. Myslel na ní kdykoli, kdy nebal zaneprázdněn. Viděl ji v krásných žlutých tulipánech, které rostly u nich na zahradě. Cítil jí v každém pomerančovém čaji, který mu matka připravila. Molly viděla, že se trápí a chtěla mu pomoct. Jenže kdykoli se ho na ní zeptala, zasmál se a pověděl, že nemá tušení o kom mluví. Když ji teď viděl, měl potřebu jí říct vše, co za léto prožil, vše, co se mu přihodilo. Všechny vtipné historky z žertů, kterými napálili rodinu. Pochybovala, že by o něco takového Tris stála, když měla Cedrica. Bohatého kluka, který jí mohl dát cokoli, o co by si řekla. Ale Tris by o to stála. Víc než o cokoli, co stojí hodně peněz.

Před ní už ležel ležák a ona se zprudka napila. „Tris, kde je Cedric?" Zeptala se Mione. „Musel se chystat na první úkol." Řekla Tris. Fred se škodolibě usmál, ale potom litoval, že něco takového cítí. Neměl by být rád, když s ní Ced není. Měl by jí přát štěstí. „Tris," začal opatrně Fred, „všiml jsem si, že jsi smutná. O co jde?" Tris se na něj bolestně usmála. Už už chtěla říct „nic", ale něco jí to nedovolilo.

„Vy jste mi dali něco do pití?" Fred už chtěl něco říct, ale Mione mu do toho skočila. „Tak, co se děje." Řekla a chytila Tris za ruce.

„Já, něčím si procházím." Začala. Koukla se na Freda a ten jí povzbudil. „Snažím se předstírat, vše je v pořádku. Mám pocit, že se topím. Topím se, ale nic neříkám. Možná je to jen fáze, ale... Bojím se." Zastavila se. Fred se jí koukal přímo do očí, které se teď plnily slzami. „Procházím změnami, ale přísahám, že jsem to pořád já. Tak mi prosím ukažte trpělivost, zatím, co se budu snažit pochopit své pocity. Můžete mi to dopřát?" Fred kývl a už plakal taky. „Snažila jsem se chytnout své pocity, ale... Všechny utíkaly a já se v nich nemohla vyznat. Moc jsem se snažila," zastavila se, „moc jsem se snažila vypadat, jako že je vše v pořádku, ale není. Pořád, POŘÁD se cítím prázdná. Jsem jiná než všichni ostatní. Nemám normální život a hrozně mě to štve, protože se nikomu nemohu svěřit."

„Tris..." Snažil se něco říct Fred, ale, „Ne Frede. Ani tobě ne, protože ty jsi důvod, proč se tak trápím." „Co tím myslíš?" Tris se bolestně ušklíbla. Tak moc se chtěla vzepřít lektvaru, že to začalo bolet. Její slzy už začaly smývat její líčení a pomalu začala vidět její jizva. George se překvapením a leknutím chytil za ústa, když jí jizvu spatřil. Hermiona a Harry uhnuli pohledem, aby se nemuseli koukat, protože jim naskakovaly vzpomínky. Ginny zjemnil výraz v obličeji a Ron zaklel.

„Miluji tě, Frede. Ale miluji i Cedrica. Miluju vás oba a nevím, jakému z těch pocitů mám věřit." Všichni na ni teď upírali zmatené a překvapené pohledy. Tris se prudce zvedla a vyběhla ven do podzimního počasí. Fred běžel za ní. „Tris!" Zakřičel a během chvíli byl u ní. „Nech mě Frede! Nech mě na pokoji!" Snažila se vyprostit z jeho sevření, ale nikam to nevedlo. Otočil si jí k sobě a objal jí. „Tris, to není vše, že? Odkud máš tu jizvu?" Tris plakala a zavrtěla hlavou. Bránila se, ale nešlo to. „Můj strýc je vlkodlak. Minulý rok při záchraně mého otce se proměnil a drápl mě." Fred ztuhl. Hladil jí po vlasech a zašeptal: „To nic... Nikomu to neřeknu, ano?" Vzal její tvář do svých dlaní a přiměl jí kouknout se do jeho očí.

„Slibuju."

Tris neměla tušení, co jí to popadlo, ale zničehonic si stoupla na špičky a políbila ho. Cítila jeho rty na svých. Jeho hebké rty ještě chutnaly po máslovém ležáku. V momentě, kdy se jejich rty spojily, se jim v žaludku rozletěli motýli. Jejich jazyky spolu válčily. Fred si jí zvedl do náruče, ona kolem něj obmotala nohy. Držela mu ruce ve vlasech, zatímco jí Fred držel, aby nespadla. Na tenhle moment Fred čekal už velmi dlouho. Líbali se a ona nemyslela na nic jiného než na jeho ruce, na teplo jeho těla. Fred se usmál do polibku. Když se odtáhli, smáli se. Fred se s ní párkrát zatočil dokola a jeho oči zářily.

„Miluju tě, Beatris Black." Zašeptal.

Jenže v tu chvíli přestalo veritasérum fungovat. Tris hned zmizel úsměv z tváře.„Frede, já, já- Panebože. Všechno víš. Já tě políbila. Bože, jak to vysvětlím Cedovi? Bože můj." Fred jí položil na zem. „Nikomu to neřekneme." Řekl Fred a v jeho hlasu se ozýval bolestný podtón. Tris kývla, a věděla, že od této chvíle na něj  nepřestane mysle. Bude po něm toužit ještě víc, protože si ho v podvědomí zakázala. Vykročili společně ke škole.