Ve stínu mafie

1.

,, Už budu muset jít, tak zítra ve škole." ,, Jasně, čau." ,,Ahoj." 

Šla jsem po ulici a vnímala ten krásný večerní vzduch. Milovala jsem, když se setmělo a světla velkoměsta všude svítila. Nechodily tady tak velký davy lidí. Naštěstí jsme nežili přímo v centru. 

Přišlo mi, že mě někdo sleduje, a tak jsem přidala do kroku. Jenže když jsem chtěla odbočit za roh, tak jsem omylem vrazila do nějakého chlapa. ,,Pardon." Chtěla jsem dál pokračovat v cestě, ale on mě chytil za ruku a přimáčkl ke zdi. ,,Nikam děvenko. Teď půjdeš s náma." Přišli tam další tři chlapi. Vypadali jako mafiáni. To jsem ještě nevěděla, že mafiáni jsou. ,, Teď to trochu zabolí." Uchechtl se jeden z nich a další mi vrazil. Neustálá jsem to a spadla na zem. Při tom jsem se praštila hlavou o zeď. Svět se pomalu začal ztrácet v temnotě. 

Probudila jsem se v nějakém skladu. Byla tu tma a zima. Náhle někdo rozsvítil. Ostré světlo se mi zabodávalo do očí. ,,Je vzhůru." Zařval do vysílačky jeden chlap, díky bohu to nebyl žádný z těch co jsem potkala. I tak to nebyla žádná výhra. Aspoň malé nadšení opadlo, když se vynořili ze stínu pod schody. ,, Dlouho jsme se neviděli," řekne jeden z nich ironicky. 

Na schodech se objevil jeden velký chlap. Měl minimálně dva metry. Věk kolem padesátky. Vypadal starší než ti co mě sem dovedli, ale byl mnohem víc namakaný. Asi jejich šéf. Po jeho boku byli další dva urostlý chlapi a tři kluci, tak devatenáct, dvacet let. Vypadali jako jejich synové. Zrak mi zůstal stát na jednom, který stál po pravici toho asi šéfa. Znala jsem ho. Byl to ten kluk, co byl se mnou v kavárně. S odporem jsem se na něj dívala. Jak jsem si mohla myslet, že je fajn. Lhář je teda mistrovský, to musím uznat. Podívala jsem se mu do očí, chvíli mě propaloval pohledem, ale pak jsem uhnula. 

,,Co po mě chcete?" zeptala jsem se, když nikdo nic neříkal. ,, Postupně děvenko. Nejdřív ti řekneme, kdo opravdu jsi, a až pak další otázky. Takže, já se jmenuji Sam. Asi sis všimla, že jsem Boss tohodle gangu. Je nás mnohem víc, aby sis nemyslela. Tohle jsou mí nejvěrnější lidé. A ty jsi moje dcera Nazli." Vyděšeně jsem se na něho podívala. ,, Cože jsem?" ,, Slyšela si." ,, Asi si mě s někým pleteš." ,, Znám tvůj celý život. Sledoval jsem tě od malička. Čekal jsem na tenhle den, až budeš dospělá. Až tě budu moct začít trénovat." ,,Pro co?" ,,Pro všechno, co mafiáni dělají." ,, Já se nechci stát mafiánem. Nevěřím ti, chci důkaz." Byl podobný tomu chlapovi na fotce mé matky, ale nepamatuju si to přesně. ,,No, vidím, že dokážeš i v téhle situaci přemýšlet, ale ujišťuji tě, že jsem tvůj otec." Kývl na jednoho z chlapů a ten mi ukázal fotky s mojí mámou a s ním. Když byli mladí, v kavárně, na parkovišti, v parku, u nás doma. Na té fotce mi zůstal zrak. Byla těhotná. Byla to ta fotka, kterou jsem našla doma. ,,To nemůže být pravda." ,,Je děvenko. Teď patříš k nám." 

S tím mě odvedli do pokoje a zamkli. Chtělo se mi brečet, ale ne kvůli tomu, kde jsem, ale kvůli tomu, že máma přijde domů a já tam nebudu. Vzali mi mobil a zničili ho, takže se mi nedovolá. Nejvíc mě na tom tíží pocit, že možná o tom ví. Možná proto mi ten řetízek dala už včera a né dneska. Vrací se ve stejnou dobu, takže by mi to předala ve stejný čas. Dívala se na mě, jako kdyby jsme se už nikdy neměli vidět. Byl to jen pocit, ale něco mě stále víc přesvědčovalo, že to je pravda.