Ve stínu mafie

8.

,,Vedli jste si celkem dobře. Jen místo toho dohadování, jste mohli dělat něco užitečného. Trvalo vám to. Takže vy dva se nebudete dohadovat kvůli píčovinám a příště budete víc používat rozum, je vám to jasné?" ,,Ano." ,, Teď jděte."

Každý jsme odešli do svého pokoje. 

Říkala jsem si, jestli by nebylo lepší, kdybych dělala samostatně. Už jsme se sice spřátelili, ale i tak bych byla radši sama. Byl strašně výbušný.

O hodinu později mi někdo zaklepal na dveře.

,,Jdeme slavit," křikl na mě Tobi a odběhl za smějícími se kluky na chodbě. 

Zvedla jsem se z postele a šla za nima. Nevím, jestli je důvod slavit, protože úplně nejlíp jsme si nevedli, ale aspoň bude zábava.

Bylo na nich vidět, že už něco popili. 

Pustili jsme nahlas hudbu, načali několik lahví tvrdého alkoholu a bavili se. Přišla většina gangu, i když nikdo kromě nás netušil, jak tohle začalo.

Někdo se začal prát, ale za chvíli se po sobě váleli smíchy. Uspořádala se dobrovolná soutěž, kdo toho víc naráz vypije. Naštěstí se do ní ani jeden z kluků nezapojili. Někteří to zdali hned, jiní měli výdrž. Výherce se po chvíli skácel k zemi a ti co nebyli ještě úplně opilí, ho dali aspoň na gauč. 

Po několika hodinách, jsem byla už hodně opilá. Začínala se mi motat hlava. Tak jsem se radši rozloučila a šla do svého pokoje. Ráno budu mít pěknou kocovinu. 

Vešla jsem do pokoje, nějak se převlékla a zavrtala se do postele. Ze zdola byla slyšet hudba, ale byla jsem dost unavená, a tak jsem brzo usnula. 

Ráno jsem se probudila a pořádně mě bolela hlava. Přetočila jsem se v posteli a do někoho narazila. On se s trhnutím probudil. 

,,Co tady kurva děláš?" ,,Jak to mám asi vědět?" ,, Nějak si sem přišel, ne?" ,, Víš, vypil jsem toho víc než ty, tak promiň, že si nepamatuju, jak jsem se dostal do tvého pokoje." ,, Já na rozdíl od někoho vím, kdy mám dost."

Na chvíli jsme oba dva ztichli. Pak se Tobi znovu ozval. ,, Vždyť se tolik nestalo, jen jsem si spletl pokoj. A máš si zamykat." ,,Na to jsem asi zapomněla, když jsem byla opilá."

Seděli jsme vedle sebe a nevěděli, co máme dál říct. Čekala jsem, že odejde, ale on se místo toho ke mně naklonil a dal mi pusu.

Chtěla jsem se ho zeptat, co to dělá, ale on si mě přetočil pod sebe a začal mě líbat. ,,Co to." Nedořekla jsem to, protože mě znovu umlčel svými ústy. 

Už jsem to nevydržela a plnou silou ho odstrčila, až spadl z postele.

,,Co děláš?" ,, To mi řekni ty. Nejdřív se zamysli, než začneš někoho líbat." ,,Co ti na tom vadí?" ,, To, že jsi můj parťák." ,,No a?" ,,My nemůžeme být spolu." ,, Proč? Protože to řekl tvůj otec?" ,, Trochu úcty by ti neuškodilo." ,,Je to můj šéf, ale nebude mi rozhodovat o mém životě. Proč by mu mělo vadit, že budeš zrovna se mnou?" ,, Protože by nám to nefungovalo v normálním životě." ,, Tomuhle říkáš normální život?" ,, Jiný mít nebudeme, tak se s tím smiř." ,, Jako ty?" ,,Jo." ,,A tvůj otec mi bude organizovat celý můj život. O to já fakt nestojím." S tím odešel.

Unaveně jsem se svalila na postel. Proč musí všechno tak komplikovat?

Nebavili jsme se celý týden, kromě tréninků. Otec mi dovolil být týden u mamky. Konečně jsem mohla být ve svém starém domě. Chvíli mít klid a zavzpomínat na staré časy.

Hned u vchodu mě nadšeně přivítala a vtáhla dovnitř. Objímala mě snad celou věčnost, ale nestěžovala jsem si. 

Byla jsem šťastná, ale po dvou dnech mi začalo něco chybět. Možná to byl trénink, možná kluci. 

Navíc jsem neměla moc co dělat, tak jsem neustále nad něčím přemýšlela.

Vzpomínala jsem na náš poslední rozhovor s Tobim. Věděla jsem, že má pravdu, ale na druhou stranu jí měl i můj otec.