Ve stínu mafie

2.

Přemohl mě pocit únavy a usnula jsem.

Probudila jsem se v šest ráno. Měla jsem hlad. Zkusila jsem otevřít dveře, ale bylo zamčeno. Co jsem čekala. Šla jsem do koupelny se osprchovat.

 Když jsem se vrátila zabalená v županu do pokoje někdo tam byl. Málem jsem dostala infarkt. 

,,Co tady děláš?" zeptala jsem se kluka. ,, Přinesl jsem ti snídani." ,, To vidím, tak už můžeš jít." ,, Můžu, ale já nechci." ,,Vypadni!" ,, Trochu drzá, mohla bys z toho mít problém."

 Měla jsem nutkání mu jednu vrazit, ale nebyl to nejlepší nápad. Naštěstí si dokážu udržet chladnou hlavu. Ale jeho tady fakt nechci. Nenávidím ho víc jak jeho šéfa. Ten se na mě vykašlal a teď ze mě chce mít vraha, ale tenhle dělal, že je můj kamarád. Zmrd.

 ,,Jsi na mě naštvaná?" ,,Ne, vůbec ne," řekla jsem ironicky. ,,Hele, to nebyla moje volba. Musel jsem se s tebou seznámit, protože máme být tým." ,,S váma já tým nebudu." ,,Tak jinak. My dva máme být parťáci." ,,Tak na to zapomeň." ,, Myslíš si, že to chci? Být s holkou, která nic neumí, cvičit jí a v akci na ní dávat pozor, aby se jí nic nestalo, protože je dcera Bosse?" ,,Tak ať mě dají k někomu jinému." ,, Nechápeš to. Tohle se plánovalo dlouhou dobu. Musím tě mít já, protože jsem nejlepší z mladších." Vypadal, že jsem ho fakt naštvala. S prasknutím dveří odešel. Dobrý začátek.

Podívala jsem se na snídani. Přešla mě chuť, ale věda jsem, že oběd bude až za dlouho a s jídlem mezi jsem tady nepočítala. 

Nasnídala jsem se a převlékla se. Ve skříni bylo pár věcí. Celkem můj vkus. Oni mě vážně sledovali neustále. Jak to že jsem si toho nikdy nevšimla.

Oblékla jsem si černé kalhoty a bílé tílko.

Najednou se otevřeli dveře. ,, Šéf tě chce." Byl to zase on. Nadšený stejně jako já. Kývla jsem a následovala ho chodbou do dalšího patra. Šli jsme skoro úplně dozadu. Otevřel dveře vpravo. Vešla jsem dovnitř. On zůstal venku a zavřel dveře. 

,, Chtěl si se mnou mluvit?" ,,Ano, sedni si." Připadalo mi to jak někde na pohovoru, než u Bosse. 

,, Dneska začneš trénovat." Už jsem se nadechovala k protestům, ale on zvedl ruku a tvrdě se na mě podíval. ,, Nebudeš si na nic stěžovat, budeš spolupracovat. Když budeš mít nějakou připomínku, přijdeš za mnou po tréninku a řekneš mi to, ale až po tréninku, rozumíš mi?" Kývla jsem na znamení, že rozumím.

 ,, Dobře. Nechtěl jsem to řešit včera přede všemi, ale povím ti celou pravdu. Tvá matka je doktorka, která když se nám něco stane, tak nás ošetří, protože do nemocnice nemůžeme, to chápeš ne?" Zase jsem kývla hlavou. 

 ,,Kdysi, když jsem byl mladý a ona taky, jsme spolu začali chodit. Jenže to tady není dobré. Takže ti předem říkám, s nikým tady neměj vztah větší než kamarádský." Odfrkla jsem si. S nima se bavit nebudu.

 ,, Teď ti vadí, ale už nebudeš chodit do školy, nebudeš se stýkat se svými starými přáteli. Budeš mít jen nás. Pro bezpečí nás i jich."

 Dívala jsem se na něj. Moje starosti jestli odmaturuju byly zbytečný. Chápu to, ale nedokážu si takový život představit.

 ,,Takže, my dva jsme měli trochu větší vztah. Ona chtěla děti a já chtěl někoho, kdo to po mně zdědí. Tak si vznikla. Já se do vašeho života nemontoval, aby si prožila dětství. Ale to mělo v den tvé plnoletosti skončit. Tvoje matka mě před rokem prosila, ať tě nechám být, ale to nemůžu. Takže teď si moje. S ní se budeš pravidelně vídat, to se neboj." Poslouchala jsem ho a cítila jak můj život přestal mít cenu.

 Po rozhovoru jsem šla trénovat. Takhle to šlo několik měsíců dokola. Už mi pokoj nezamykali. Věděla jsem, že se odsud nedostanu. Matku jsem viděla jednou za čtrnáct dní, jednu hodinu. Vždycky brečela a omlouvala se. Ze začátku jsem na ní byla naštvaná, ale teď vidím, že doufala, že můj otec je lepší člověk. 

Dřív jsem to nechápala, teď už ano. Ke svým lidem se chová hezky. Kdyby mě necvičil v tom co dělá, tak bych řekla, že je celkem dobrý otec. Jen ho nesmíte naštvat. 

Ten kluk se kterým mám být parťák se jmenuje Tobi. Cvičíme spolu, ale jinak si jdeme z cesty. 

S nikým se tady nebavím, ale zároveň se nehádám. Což mě ze začátku překvapilo, ale teď, když jsem tu už nějakou dobu, tak vím, že každý se tady s někým nerad baví. Mají tady profesní vztahy. Jediní opravdový kamarádi jsou Tobi, Matthew a Paul. S nima je někdy sranda, ale když se tam objeví Tobi, tak radši jdu pryč. Nechci riskovat, že se pohádáme.