Ve stínu mafie

3.

Byl další den, už ani nevím kolikátého měsíce. Po snídani jsem chtěla jít do skladu, kde trénujeme, ale na chodbě jsem potkala Tobiho. ,, Máme jít za šéfem." Otočila jsem se a šla za ním. 

Zaťukal na dveře a vešel. Šla jsem za ním a zavřela dveře. Sedli jsme si do křesel před stolem. ,, Zlepšuješ se rychle." Promluvil mým směrem. ,, Jediný co tady vázne, je vaše komunikace. Nechci vás dát od sebe. Ale takhle to dál nejde. Pojedete na dva týdny pryč. S váma tam budou ještě Paul a Matthew, protože s nima budete často spolupracovat. A jako dozor dva starší, ti vás budou také učit." Oba dva jsme přikývli a odešli. 

Na chodbě jsme šli chvíli vedle sebe. Nikdo z nás ani nepromluvil. Věděla jsem, že myslí na to samý jako já. Ať už to mám za sebou.

Byl čas odjezdu. Nastoupili jsme do černé dodávky. Nikdo nemluvil, všichni jsme byli ponoření do svých myšlenek. Jeli jsme asi dvě hodiny. 

Vystoupili jsme a naskytl se nám pohled na velký bílý dům uprostřed zahrady, obklopený lesem.

Každý měl svůj pokoj a vlastní klíč. Bylo to mnohem pohodlnější než v mým novým domově. 

Šla jsem na terasu, si zapálit. Byla jsem tam asi deset minut. Pak se za mnou otevřely dveře. Ohlédla jsem se přes rameno. Tobi. 

,,Ehm.. můžu taky jednu?" Vypadal stejně nadšeně jako já, s tím rozdílem, že já bych se otočila a šla pryč. Podala jsem mu polopráznou krabičku. Vytáhl si jednu a zapálil si.

,, Vím, že se mnou nechceš mluvit, ale tvůj táta má pravdu." Udiveně jsem se na něj podívala. Mělo to dva důvody. První byl ten, že to vypadalo na snahu o usmíření a druhý, že mu řekl tvůj táta, ne šéf nebo Boss. Asi to na mě bylo poznat. ,, Když jsme pryč, tak nemusíme říkat šéf, protože to nikdo neuslyší." ,, Můžu mu to říct." Podíval se na mě pohledem, kterým skoumal, jestli si z něj utahuju nebo jestli to myslím vážně. To je poprvé, co neví co si myslím. ,,Neboj, dělám si srandu." Jemně se pousmál, ale vypadal, že si doopravdy oddechl. Vážně si myslí, že jsem až tak zlá? ,, Vím, že bysme měli, ale já ti prostě nedokážu věřit." ,, Vždyť mě neznáš." ,, Tenkrát si byl dost přesvědčivý a byla to lež." ,, Já vím, že ve lhaní jsem dobrý, ale kdyby si měla aspoň trochu snahu mě poznat, tak bys věděla, že u svých přátel neutajím nic." Otočil se a odešel.

Tentokrát měl pravdu. Zase jsem to posrala. Vždycky to vidím jen z jedné strany. On má aspoň teď snahu a já se na něj vykašlu. 

,, Počkej." Křiknu na něj v naději, že se opravdu zastaví. Samozřejmě marně.

Byla jsem v pokoji, když v tom ke mně někdo vrazil. Byl to Paul. ,, Nenaučili tě klepat?" ,,Jo jasně promiň. Chtěl jsem ti jen říct, že za čtvrt hodiny začínáme." Přikývnu a on odejde. 

Byl to trénink jako každý jiný, jen nás bylo míň a učili jsme se víc sebeobranou než útok. Po hodině byl oběd, pak dvě hodiny volna. Chtěla jsem jít na zahradu, ale na chodbě byl Tobi. 

,, Můžu s tebou mluvit?" zeptala jsem se ho a doufala, že mě tentokrát nebude ignorovat. 

,, Vypadá to, že si mě jednou opravdu poslouchala." 

Rejpnout si musel, ale byl ochotný se mnou mluvit, takže to můžu brát jako úspěch. 

,, Omlouvám se." řekla jsem trochu nejistě. ,,Za co?" Ty mi to usnadňuješ. ,, Zato jak jsem se předtím chovala." Vypadal, že už je celkem spokojený, a tak přikývl. ,,Asi jsme nezačali nejlíp."