Ve stínu mafie

4.

Šla jsem se projít. Kolem byla krásná příroda, tak jsem nechtěla zůstávat doma nebo na zahradě. 

Přišlo mi, že mě někdo sleduje. Nechtěla se mi to řešit, a tak jsem šla dál a dělala, že o dotyčném nevím. 

Sedla jsem si u malého potůčku a osvěžila se. Opřela jsem se o kmen stromu a pozorovala přírodu. Většinou mi to přišlo jako zbytečné plýtvání časem, ale teď jsem byla za tohle vděčná. 

Dotyčný teď nemohl odejít, protože bych zjistila, že tu je, což vím, ale on to neví. Asi. Pokud ho ovšem nebaví mě pozorovat při nic nedělání.

Po nějaké době mě to přestalo bavit. Podívala jsem se na stíny stromů za mnou. Samozřejmě tam byl vidět i stín člověka. 

Nedalo mi to a zeptala jsem se. ,,Jak dlouho tu ještě budeš?"

 Z poza stromu vyšel kluk. 

,,To jsem si mohla myslet, že to budeš ty." Řeknu, jen co uvidím Tobiho.

,, Sledoval jsem tě, jestli nechceš zdrhnout." ,,Kam bych asi tak šla? Několik kilometrů jsou tady lesy, pak pole a první malá vesnička až daleko. Z druhé strany jsou skály. I kdyby se mi povedlo dostat někam k vyspělejší civilizaci, tak mě co nevidět najdete. A ani se mi nechce nikam jít." ,, Proč?" Vypadal překvapeně. ,,Po osmnácti letech jsem poznala svého otce. Není to sice otec snů, ale na mafiána ujde. Do normálního života bych se stejně už nedokázala vrátit. Lidé si myslí, že jsou v bezpečí. Přitom na každém rohu je nějaký mafián, vrah nebo úchyl. Teď vidím, jaký svět doopravdy je." ,, To je sice pravda, ale vážně bys nechtěla žít normálně?" ,, Chtěla, ale nejde to. Takže to nemá cenu řešit." 

Nevím proč, ale připadalo mi, že se mnou nesouhlasí.

 ,,Ty bys chtěl žít normálně?" ,, Já ani nevím co je žít normálně. Jsem tu od svých devíti let. Ale asi chtěl." ,,Jak ses sem dostal?" Chvíli mlčel, jakoby nevěděl co má říct. ,, Prostě mě unesli." Řekl, zvednul se a odešel.

 Nevím jestli jsem ho naštvala nebo chtěl být sám. 

Ale jedno vím jistě. Lhal mi.

Byla večeře a všichni jsme se zvesela bavili. Tobi naštěstí nevypadal, že by byl naštvaný. Pak mu zazvonil telefon. Vyběhl schody do druhého patra, aby měl trochu soukromí. I tak jsme slyšeli jak na někoho křičí. Bylo slyšet jen Děláš si ze mě srandu? Jseš normální. Slíbil si mi to. Jdi se bodnout. 

Neměla jsem tušení s kým mluví a o čem. Kluci naopak vypadali celkem zděšeně. ,,O co se jedná?" ,, Nevím." řekl Matthew, ale já se na něj podezřele podívala, a tak dodal: ,, Nevím to jistě. A jestli je to to, co si myslím, tak ti to řekne buď on sám nebo nikdo." 

Dovečeřeli jsme a šli nahoru. Kluci, ale šli do pokoje Tobiho. Chtěla jsem jít s nima, ale zablokovali mi cestu. Prý je to osobní. Tak jsem chápavě kývla a šla do svého pokoje. 

Dala jsem si sprchu a chtěla jít spát. 

Jenže mi tak po deseti minutách kluci zaťukali na dveře a nakoukli dovnitř. ,, Spíš?" ,,Ne, ještě ne," řekla jsem rozespale. ,,Jen jsme ti chtěli říct, že by bylo lepší se ho zítra neptat, jak mu je nebo jestli je v pohodě." ,, Jasně, dobrou." ,,Dobrou." 

Chuť spát rázem odešla. Měla jsem nutkání jít za ním do pokoje a zeptat se, co se stalo. 

Bylo to zvláštní, ještě před pár dny jsem se mu vyhýbala a teď je mi ho líto, ani nevím co se stalo. Chtěla jsem to vědět, ale asi by mu to ještě víc ublížilo. Nebyl moc sdílný s jeho emocemi. Ke klukům, natož ke mně. 

Moc mi to nešlo, ale nakonec mě únava přemohla a já konečně usnula.