Dean otevřel oči pod tíhou pocitu, že ho někdo upřeně pozoruje. Nemýlil se. Těsně u křesla, v místě kde měl hlavu stál Tony, tentokrát ne s ukazováčkem v nose, ale palcem v puse.
„Ježíši, jak jsi tu dlouho? Proč tu takhle strašíš?“ Zívl. Zamžoural na náramkové hodinky.
Trochu moc otázek na někoho, který dle apatického výrazu ani sám nevěděl, jak se tam dostal. Tony na něj oblouzněně zíral, snad to byly automatické pohyby, které sem jeho tělíčko donesly. Hlava s mozkem zůstala ještě ponořena do závěje skorospánku.
Dean ho chtěl poslat zpátky, jenže sám by to nedal, takže by ho musel odnést a jemu se ještě vylézat nechtělo. Tak co s tím rozespalcem teď bude dělat?
Tony se zašmudlal volnou rukou v obličeji, hned na to se pohnul a začal se škrábat k Deanovi nahoru. Což se mu, díky tomu, že teď křeslo bylo v rozloženém stavu o něco níže, podařilo.
„Co to…“ Dean se v zájmu své bezpečnosti skoro odtáhl, když se k němu to rozviklané tělíčko blížilo. Jako housenka hledající teplo k zakuklení se dralo pod vyhřátou přikrývku.
„Hm, problém co s rozespalým zombíkem je vyřešen,“ nadzvedl jí a Tony se k němu stočil do klubíčka. Vypadal jak vymrzlé štěně, Dean mu sundal bačkory, které měl obuté obráceně a při doteku s jeho chodidly se upřímně zhrozil. „Takový ledy! Odkud jsi sem přišel – ze severských plání? Tak studený plácačky nemá snad ani samotná Smrt!“ Vzal mu oba jeho rampouchy do své velké dlaně, musel je zahřát. Druhou ho pečlivě přikryl, aby se to prochladlé nic tisknoucí se proti jeho teplé hrudi neproměnilo ve stonající. Moc dobře si pamatoval Joanina slova s čím sem Tonyho a další děti přivezly. Byť i pitomá rýma by mohla tohle rachitické a oslabené tělo krutě potrápit. A to on neměl v úmyslu dopustit.
„Dopeču tě tu jako housku na krámě,“ ještě než položil hlavu zpátky na polštář, obmotal ruku kolem té malé hrudky pod dekou kvůli bezpečnosti, kdyby jí snad ze spánku napadlo skutálet se na podlahu.
Tony usínal s palcem v puse a svírající Deanův přívěsek, on sám pak s vůní jahod plnící mu nos z dětských vlasů, které ho šimraly pod bradou a vynutily si broukání melodie Strawberry Fields Forever od Beatles. Ani nevěděl, že ji zná.
0-0-0
Jdi a nevracej se!
Otcova slova, která pálila jak krvavý šlinc po šlehnutí biče. Oba byli plní zloby, krutě se pohádali, on však nehodlal před otcem couvnout. Tentokrát ne! Hájil si nárok na svůj život, chtěl dělat svá rozhodnutí, své chyby a nést si za ně svou zodpovědnost. Nemohl už dál snášet Johnovu vojenskou drezůru, to jak se vláčeli od motelu k motelu, bez stálého místa s názvem domov, musel se vymanit ze způsobu žití, které bylo plné děsu, krve, násilí a zabíjení. Čím byl starší, tím více se mu to příčilo. Chápal svou povinnost, jenže pro něj to byla právě už jen „povinnost.“
Chtěl pokračovat ve studiu, jít na vysokou, to byla šance, jak se z toho všeho dostat. Otec mu to zakázal. Argumentoval silně a neúnavně, ale pro otce to nemělo žádnou váhu, ignoroval jeho touhu konečně někam patřit, být součástí „normálního dění,“ že to vyústilo v tragický okamžik, kdy se vzepřel a John ho po ostré výměně názorů vyloučil z rodiny.
Jdi a nevracej se!
Ještě než je opustil, pohlédl na bratra.
Dean, stojící opodál, s očima plnýma slz stejně jako on, jen v náznaku zakroutil hlavou a přes rty se mu dostalo jediné slovo, kterým se ho snažil zadržet. „Prosím.“
YOU ARE READING
You're My Weak Spot
FanfictionSam je při lovu zraněn a Dean si to dává za vinu. Nemůže se zbavit pocitu selhání z toho, že Sama nedokázal ochránit, že nebyl včas tam, kde být měl, aby mu kryl záda. Některé skutky se nedají jen tak odčinit. A některé věci nevypadají na první pohl...
