You're My Weak Spot

I am Sam

Sam podržel své nemocné prsty pod teplou vodou. Měl je v důsledku nepohyblivosti studené a ten pocit mu byl nepříjemný. I když je strčil pod pokrývku nebo s nimi objal horký čaj, stejně po chvíli vychladly.

Nad tím slovem se zamračil. Mělo to totiž hodně blízko k dalším pojmenováním, jako ochablý a nehybný.

Zatřásl hlavou. Jeho ruce takový ale nejsou!

Znal pocit ochablosti, protože ani ne před rokem se nekontrolovatelně, poté, co byl bodnut do zad, hroutil k zemi. Kdyby nebylo Deana, umřel by obličejem zabořeným do bahna.

Zažil pocit beznadějné nehybnosti, když visel bratrovi v náručí, vnímal jeho zoufalé ujišťování o tom, že všechno už bude v pořádku, že se o něj postará, protože to přeci starší bráchové dělají.

A – tohle se už ztrácelo v nedohlednu za hranicemi normálnosti! - dokonce i věděl, co za pocit je být mrtvý.

Jeho ruce takový ale nejsou!

0-0-0

Náhlý záchvat zimnice roztřásl už tak oslabeným tělem. Zvedl se mu žaludek i přes to, že už byl více jak dva dny prázdný.

Mžitky před očima ho donutily opřít se zády o stěnu.

Snažil se dostat přes změť všech těch dojmů, které ho momentálně svíraly pevně v hrsti.

Svírat pevně v hrsti! To je přesně všechno to, čeho on v tuhle chvíli není schopen.

Doslova.

„Bullshit!" zasyčel přes zaťaté zuby, zavzdoroval rozhoupaným vnitřnostem a klepajícím se nohám.

Je tady! Stojí tu, i když tak nějak nakřivo...

Tenkrát padl na kolena...

Ruce sice má jako kusy ledu, ale...

I tehdy mu byla nekonečná zima...

„Sklapni!" zachrčel. Začínal štvát sám sebe. Nechtěl se k těmhle myšlenkám vracet. Ne teď!

Když byl v plné síle, dokázal je zapudit. Jenže pak tu byly chvíle, jako tahle...

A on, tak jako vždycky, i teď bojoval. Otočil hlavu k velkému zrcadlu, v němž uviděl bledou tvář, s temnými kruhy okolo očí a rozcuchanými vlasy. Vypadal jak nepovedeně nalíčený klaun.

Jestli si myslel, že nemůže být hůř, tak teď se ze sebe málem podělal!

„Nakopu ti zadek tak rychle, že se Země nestačí otáčet!" pohrozil lživě ke svému druhému já, dodávajíc si tak kuráž.

Co na tom, že to znělo jako něco, co by řekl Dean. Zoufalá situace... však víme. A on tu prohrával sám se sebou na plné čáře.

„Já nejsem mrtvý a moje ruce taky nedostaneš!" rychle si mokrými prsty prohrábl chaos na hlavě, aby se aspoň téhle nemilé skutečnosti zbavil.

Hned na to vratkým krokem opustil umývárnu. Potřeboval mluvit s doktorem. A s Deanem.

0-0-0

Zpátky ve svém pokoji však nenašel ani jednoho. Tedy pokud se jeden z nich nepřevtělil do tříleté holčičky s beruškou ve vlasech a látkovou panenkou křečovitě přitisknutou k hrudi.

„Uhuh..." vyrazil ze sebe výraz překvapení. Tedy, ne že by to v jeho světě nebylo možné... A ne, že by ho tyto změny pokaždé dokázaly rozhodit.