You're My Weak Spot

The Great Piece of Art

„Ježíši! Jdi ode mě dál! Smrdíš jak tři dny mokrý ponožky držený v igeliťáku!" Sam zabořil nos do obvazu na svém předloktí.

Starší z Winchesterů si zatáhl za triko a ani si k sobě nemusel přivonět – žaludek se mu zhoupnul v pokusu zdrhnout na čerstvý vzduch jeho vlastními ústy. Polkl. „Nemýlíš se."

„Po celou tu dobu si odsud nevytáhnul paty. Já..."

„Hej, budeš tohle jíst?" Dean nadzvedl plastový poklop, pod nímž byl ukryt Samův oběd. Momentálně ho zajímalo víc to, co je pod ním, než to, že se mu Sam pokouší něco říct. V nastalém tichu, kdy stále čekal na odpověď (a při tom už měl jeden z mini párků nacpaný v puse) k němu zvedl hlavu a setkal se s pohledem plným neuvěření a počínající netrpělivosti.

Polkl. „Uhmmm, pokračuj," udělal rukou vstřícné gesto ve snaze to nějak zamáznout.

Sam nebyl z těch, kteří by bratrův nezájem brali jako urážku – spíše to přisuzoval z padesáti procent nedostatku disciplíny v přístupu k jídlu, v druhých padesáti jako Deanův manévr se vyhnout tomu, co prostě poslouchat nechtěl.

Sam nebyl ani z těch, kteří by si nechali takovýmto chováním svůj úmysl vzít.

„O všechno ses tu postaral – teď je čas, abys věnoval taky trochu pozornosti a péče sám sobě, brácho. Vypadáš hrozně. A smrdíš. Dej se dohromady, odpočiň si, prospi se... cokoliv, co z tebe udělá zase homo sapiens."

„Pořádnej panák!"

„Heh, vážně? Není na to trochu brzo?"

„A co chceš, abych pil? Vodu?"

Samovi chyběla vůle tohle komentovat. „Hele, cokoliv. Jen ti chci říct, že já... budu v cajku. Teď už to vím," sklopil pohled k prstům pravé ruky a donutil je pohnout se. Jakoby potom, co byl vyřčen závěr jeho vyšetření, najednou ožily a spolupracovaly. Anebo Sama prostě přestal ovládat ochromující strach. „Vážně," zvedl od nich oči zpátky k bratrovi, na rtech šťastný úsměv.

„OK, tak jo." Dean mu jeho argumenty lehce uznal. Otočil se na patě a zamířil k Tonymu, který se zápalem kreslil, a v tom pekelným soustředění mu vylézala špička jazyka přes horní ret.

„Uhmm, tak jo?" Sama tenhle rychlý souhlas překvapil. Očekával – ani vlastně nevěděl, co... jen zauvažoval, že konečně Deana, teď když tady není Charlie, se kterou by otevřeně flirtoval a jeho vlastní zdravotní stav se rapidně zlepšil, dohnala nechuť k takovému místu. „Hmm. Tak... jo," pokrčil v neznalosti, co jiného by k tomu měl říct, rameny. Přivítal bratrův nekonfliktní přístup k věci – cítil se vyčerpaně a další argumentace by jeho touhu a nutnost si odpočinout posunula o sto slov a dvacet minut dál.

„Hotovo," zahlásil malý kreslíř a zamával čtvrtkou. Dean si jí převzal.

„To je velkolepý! Vážně! A... co to je?" udělil pochvalu a položil otázku v jedné a té samé vteřině.

Otočil výtvor na Tonyho, aby mu ho popsal.

„To ši ty, to Sammy a to šem já," ukázal na tři postavičky vedle sebe. Všechny byli sice stejně velké a vypadali, jakoby šli z flámu, páč se divně a různými směry nakláněli a ke všemu jim ruce a nohy vyrůstaly rovnou z hlavy. Ovšem barva vlasů odpovídala – žlutá, hnědá a oranžová.

„To je Dex. Špí."

„Aha. To proto je namalovanej úplně dole? Jakože leží?"

„Jo. Todle je suníško."