You're My Weak Spot

Dean's Kids 1/2

Dean se klátil nad postelí a bojoval s pokušením si lehnout.

I když sám sebe načapal pod sprchou, jak klimbá a ruka s holicím strojkem stagnuje, přeci jen voda odplavila velkou část jeho únavy. Vylezl ven vymydlený a oholený, s ručníkem zatočeným ala turban na mokrých vlasech, navlečený do měkkého motelového županu. Stoupl si před zrcadlo a otřel ho od zamlžení. Při čištění zubů na sebe celou dobu upřímně čuměl.

Sháněl se po ústní vodě, ale byla tam jen rozpitá lahev piva. Pokrčil rameny a vypláchl si pusu tedy s tím, co měl.

Teď tedy balancoval na špičkách, vědomí ho táhlo dolů, do modře povlečené postele, jistě pohodlnější než to nemocniční křeslo, ve kterém se kroutil minulou noc, svědomí ho však zrazovalo, protože moc dobře věděl, že by klidně mohl zaspat již domluvenou schůzku na dětském oddělení. Děti by jeho nepřítomnost jistě přežily, ale on by zaručeně nepřetrpěl pohledy a výtky sestry Joan.

S ní to bylo jako chodit po minovém poli – stoupni na něj a přijdeš o obě nohy.

Tahle myšlenka ho jistě udrží ve střehu. Tohle a vlastní předsevzetí, že si odpočine jen na dvacet minut.

Nechal tělo převážit přes špičky a zhroutil se po břiše doprostřed postele. Stejně asi ani neusne. Mokré vlasy ho studily a táhlo mu pod žup... chrrrrrrr.

O hodinu a půl později

Sam zvedl hlavu, když Dean vpadl do pokoje jak pošuk. Převlečený a oholený vypadal o level lépe, než když ho opouštěl. Celkový dojem znovunabytého lidství však narušovaly jeho rozhrabané vlasy a skoro až hysterický výraz v obličeji.

Podle stupně zadýchanosti běžel už z parkoviště.

„Co je, kámo?"

„Uhm, nescháněl mě tu někdo?"

„Jako kdo?"

„Ježíši! To prostě nemůžeš jen jednoduše odpovědět? Musíš všechno hned rozvádět?"

„Můžeš se uklidnit?"

„Nemluv na mě v otázkách! Tak scháněl?"

„Proč - měl by?"

„D'oh! Vážně si takovej pitomec?"

„Možná mě to jen baví. Tenhle celej tvůj výstup. Co je - zdrháš?"

„Ne. Normálně odcházím." Na Deanovi bylo vidět, jak se přemáhá, aby z pokoje nevypadl stejnou rychlostí, jako do něj vletěl. Zdánlivě klidně vyšel na chodbu, zabočil vpravo. O půl vteřiny později ho Sam otevřenými dveřmi zahlédl sprintovat v opačném směru.

0-0-0

„Ááá, pan Jones." Sestra Joan mu otevřela dveře do hrací místnosti plné dětí.

Byl mrtvej, už teď mu scházely obě nohy. Aspoň se snažil vypadat, že si je své vinny plně vědom a přebírá za své zpoždění zodpovědnost. Měl připravené argumenty na svou obhajobu, které hodlal podpořit roztomile smutným obličejem. Kdyby mu nesebrala pie z talíře.

„Jste tu brzy."

„Uhm. Jo?" podíval se zmateně na hodinky. „Myslel jsem... říkala jste... dneska jako včera..." v překvapení koktal. Takže se celou cestu sem, kdy ve městě pokořil všechna rychlostní omezení, zaparkoval na hulváta přes dva pruhy a svým sprintem překonal mach 3, stresoval zbytečně?

„Čas stále platí. Jste tu o třicet minut dřív. Vaše dochvilnost mě mile překvapila... popravdě. Proč tedy té volné chvilky nevyužít k seznámení se s dětmi – můžete jim třeba pomoc s úklidem pastelek a všeho okolo. Ukáží vám, kam co patří." Joan mu s úsměvem pokynula, že může jít dovnitř.