DCERA LORDA VOLDEMORTA ⏳

+...5...+ Londýn

Koukala jsem se z okna vlaku. Konečně bylo po namáhavém školním roce... Vlastně mim prvním. Aspoň jsem se nenudila no ne?

V kupé jsem seděla já a nějaká holka, kterou jsem nikdy neviděla. Neřešila jsem jí.

Najednou se otevřeli dveře od našeho kupé. Neřešila jsem to a dál se věnovala pohledu z okna. Užívala jsem si tu krásnou krajinu.

"Počkat jak že se to jmenuje?" Zeptal se povědomí hlas. Nikdo nic neodpověděl.

Nakonec jsem se rozhodla podívat na toho dotyčného. Mé oči se střetli s krásně modrýma toho dotyčného.

Byl to Draco kdo jinej. "Ahoj?" Řekl. Jen jsem kývla na pozdrav.

"Ty se asi moc nebavíš což?" Odvrátila jsem od něj pohled a koukla se do země.

Jen jsem pokrčila rameny. "Jak se teda jmenuješ?" Zeptal se znovu tentokrát mě.

Konečně jsem se na něj podívala. "Garci... Balline... Riddle." Řekla jsem jednotlivě.

On se na mě usmál. "Zvláštní a jedinečné jméno." Dodal.

Znovu jsem pokrčila rameny a otočila se k oknu. Celou cestu jsem nevnímala okolí.

...

Vlak konečně zastavil. Vystoupila jsem z vlaku a rozhlížela se jestli neuvidím někoho odemně.

Pohled mi spadl na Daniu... Mou chůvu... Už měla v ruce mé věci, tak jsme se mohli vydat domů.

Naše rodina Riddleovích měla dost velký dům. Dědil se po generace.

Měl tři patra a byl dost široký. Byl postaven z kamene. Okolo nás byl les a pár domků od vedlejší vesnice.

Přijeli jsme na kamínkovou cestu před garáž. Dania zastavila a já hned vystoupila a šla dovnitř.

Každý smrtijed, který mě potkal se mi uklonil na pozdrav. Přesně takhle vítali i mého otce.

"Kde je táta?" Zeptala jsem se Danii, která zrovna přinesla můj kufr do pokoje.

"V pracovně, drahá." Řekla a odešla. Hned jsem se vydala do tátovi pracovny.

Zaťukala jsem a vešla dovnitř. Táta měl pořád to tělo za mlada. Seděl na gauči a koukal se na zeď.

Byl tam velký obraz mé matky. Ano svou matku jsem viděla jen na tomhle velkém obrazu.

Táta vypadal jako by si mě nevšiml. Sedla jsem si vedle něj na gauč. To už mě zaznamenal.

Přitáhl si mě k němu a pohladil mě po vlasech. "Seš jako tvá matka. Proto tě tak... Miluju..." Zašeptal.

Pán zla vyslovil slovo miluju... Čím více čas plynul tím hůř se mu to slovo vyslovovalo. Představuje se jako pán zla, ale furt umí milovat.

...

Přišel den kdy jsem slavila své dvanácté narozeniny. V naší rodině se moc extra narozeniny neslavily. Vždycky jsem dostala jeden max dva dárky.

Zrovna jsme obědvali jen s tátou u stolu. Bylo ticho, jen zvuky od příborů šly slyšet.

"Ještě jsi mi neřekla jak bylo ve škole." Ozval se táta.

"Zajímavě." Řekla jsem prostou odpověď. Táta se na mě zadíval a čekal zda ještě něco řeknu, ale ze mě nevypadla ani hláska..

"Nic víc mi neřekněš?" Dodal.

"Nemám co ti říct. Vše už víš." Tím jsem naznačila na tu komnatu a Baziliška.

Na to nic neřekl a dál se věnoval svému jídlu.

Dny plynuly rychle jako voda. A já jsem se po celou dobu nudila doma nebo v lese a na zahradě.

Léto už pomalu končilo.

Jednoho večera jsem ležela v posteli a dočítala jsem svou knihu.

Najednou mi do hlavy vnikl nápad. Nebylo by špatné se podívat ven mezi lidi. Sice táta o nich říkal strašné věci.

Jaký jsou lidé neboli (Muggle?) mudlové. Říkal že nikdy nedokázali přijmout čaroděje že je upalovali a tak.

Z mudlů jsem neměla nikdy dobrý pocit, i když jsem věděla že jsou neškodní oproti čarodějů. Lidé mají jen střelné zbraně. Říkával mi táta.

Nedovoloval mi chodit mezi ně. Ale i tak mě prostě zajímalo jací jsou doopravdy.

Založila jsem si knihu a v stala ze židličky. Přešla jsem k oknu. Venku byla tma, čistá tma.

Proměnila jsem se ve stín a prošla oknem. Namířila jsem si to do města. Londýn.

V uličce u nějakých domů jsem se zviditelnila a vyšla do ulice.

Kolem mě procházeli lidé a divně si mě prohlíželi. Nevím co se jim na mně nezdá. Měla jsem na sobě normální oblečení.

Asi jim přišlo příliš tmavé? Nebo nevím. Někdy jsem zahlédla nějakého skřítka, ale to bylo všechno. Lidi jsou docela nudné bytosti. Řekla jsem si pro sebe.

Procházela jsem kolem menších domečků. Objevila jsem se na hřišti kde jsem si sedla na houpačku a pozorovala okolí.

Najednou jsem zaslechla kroky. Podívala jsem se tím směrem. Viděla jsem tam jít nějakého kluka s kufrem.

Rychle jsem se proměnila ve stín. Kufr odložil na obrubník a poté si na ten obrubník sám sedl.

Ve křoví naproti němu jsem zahlédla velkého černého psa. Ten klučina ho ještě nezaznamenal. Zvedla jsem se z houpačky a sedla si k tomu klukovi.

Počkat to je... Harry Potter... Chtěla jsem se zvednout a odejít, když se najednou zvedl vítr. Houpačky, kolotoč se začali hýbat.

Ten pes vylezl ze křoví a začal na mě vrčet. Harry se zděsil. Už po mně chtěl skočit, když najednou přímo u nás zastavil modrý autobus.

Rychle jsem se zvedla a prošla kolem autobusu. Ten pes na mě zíral a vrčel dál.  Vím kdo to je...

"Black..." Řekla jsem ten pes se proměnil v člověka. "Sirius Black." Řekl.

"Měl bych vás zabít." dodal. Já jsem se na něj usmála. "Tak to zkuste." řekla jsem.

"Vím co dokážeš proti tobě nemám šanci." To co řekl mě potěšilo.

Nic jsem neřekla a vydala jsem se na odchod. Sirius mě doběhl. "Kde máš otce?" Zeptal se.

"Doma?" Řekla jsem tiše. "Bojíš se ho?" Zeptala jsem se.

"Ne." Řekl a furt šel vedle mě.

"Čeho se bojíš?" Snažila jsem se na něj nekoukat a jít furt dál.

Chvíli mlčel, ale nakonec odpověděl. "Vás... Proto jsem tady."

"Ty jsi mě sledoval?" Přišlo mi to zvláštní cítila bych kdyby mě někdo sledoval.

"Ne doslova." Uchechtnul se.

"Tak proč že jsi tady?" Zeptala jsem se bez zájmu.

"Potřebujeme vaší pomoc."

Tak tohle mě dostalo. "Potřebujete pomoc od dvanáctileté holky?" Musela jsem se usmát.

"Nejseš ledajaká holka... Říká se o tobě že jsi..." Zasekl se a nedořekl to.

"Už musím jít... Utekla jsem z domu táta bude zuřit." Řekla jsem po chvíli a zmizela mu před očima.