Lovec démonů Gemma

II. Když se poštěstí

Snad všichni z celé akademie nesnáší ranní běh, patřím do skupinky: Nesnáším, ale neprotestuji. Jako každé ráno probíháme oborou, celým obrovským komplexem budov a plácků pro výcvik. Daniel se vyžívá v týrání všech, kteří jsou donuceni a rychlým tempem nás již hodnou půl hodinu vede orosenou oborou a stromovými parčíky. Mám pocit, že jsem plíce nechala už u pátého kilometru, ale nestěžuji si, jen neznatelně zpomaluji.

Za námi utíkají již vycvičení Lovci s elektrickými tyčemi, aby nás popoháněli kupředu a dávali nám tím důvod, udržovat si místo ve předu nebo uprostřed.

Bez dechu sípám a černé jiskřičky mi tančí před očima, v krku mám sucho a oblečení propocené, ale běžím dál. Daniel nezpomaluje, ale již zahýbá k hlavní budově, kde již čeká Nejvyšší Opatrovník spolu s Vůdci a zbytkem vycvičených Lovců.

Již se natahuji ke dnu svých sil, když dobíhám a zařazuji se do dvou řadí a následně přirážím paty v těžké obuvi k sobě.

„Dnes budete rozřazeni do výpravných skupin a se svými veliteli převezeni do základen po celém světě do míst, kde byla nahlášena nadpřirozená aktivita, nebo náhlá a neodůvodnitelná úmrtí.“ S rukama za zády stojím mezi ostatními a pohledem občas zabrousím k Viktorovi.

„Jakmile bude řečeno vaše jméno zabalte si na pokojích nejnutnější věci a vyčkejte na rozkaz.“ Nejvyšší Opatrovník předává papír se jmény muži po své pravici a ten začíná číst.

„Velitel Viktor Zabala, Gemma Versová, August Ralkin a Edgar Koyl!“ Krev mi tuhne v žilách, píská mi v uších a jen s otevřenou pusou hledím kupředu. Proč on? Nechápu, co jsem komu udělala, ale toto je nespravedlnost nejvyššího stupně, jako by to Opatrovník tušil. Moc dobře vycítil mou zášť a strach k Edgarovi.

Nepřítomně opouštím zástup, v mrákotách vcházím do budovy a téměř bez vědomí se zavírám v pokoji. Nemám kontrolu nad tělem a vše je tak nějak automatické. Skládám oblečení do tašky, převlékám se do fialového úboru Viktorovy skupiny a sedám si na postel, jen abych opět hleděla do neznáma.

Hlas svolávací píšťaly mě přiměje vstát. Tašku si v jistém omráčení přehazuji přes rameno a scházím do hlavní haly, kde se míchají všemožné barvy svých velitelů, od žluté přes modrou až po bouřkově šedou.

Až ruch ostatních učňů mě probere a v davu zapátrám po blonďatých vlasech s hnědými melíry, Viktor postává u jednoho z vojenských letadel spolu s dalšími dvěma lidmi. Čekají na mě, probíhá mi hlavou a začínám se proplétat davem k nim. 

Edgar stojí vedle Viktora spolu s cizím klukem, který bude očividně August. Všichni tři vypadají odhodlaně a elegantně. Zrzavý August tedy vypadá dost vyděšeně a brýle s tlustými skly mu neustále sjíždí z kořínku nosu, starý Lovec zřejmě stihl za noc vystřízlivět a někdo mu ochotně věnoval svůj čas a upravil ho do lidské podoby. Viktor vypadá vlastně furt stejně, modré oči mu zvýrazňují dlouhé řasy, úzké rty má sevřené do tenké linky a hruď vypjatou v autoritativním postoji.

Přicházím k nim zadýchaná od tahanice o místo, jeden z pilotů mi bere tašku a Velitel mi hlavou kýve na pozdrav. Oplácím mu pozdrav a spolu s naší malou výpravou usedám ve vojenském letadle.

Čekáme na povel píšťaly, která by nám povolila odlet. Edgar si mezitím vyndá cigaretu a zastrčí jí mezi rty, z kapsy vytahuje zapalovač a zapálí si. Viktor mu cigaretu se znechuceně nakrčeným nosem vytrhává a o kovovou podlahu uhasíná.

„Žádné kouření,“ napomíná ho stroze a nasazuje si sluchátka s mikrofonem, aby byl ve spojení s piloty. Ruce skládám do klína a pozoruji tmavě fialovou látku džínů, nehodlám za celý let zvednout pohled k Edgarovi. Stačilo, že ho budu muset snášet několik nastávajících týdnů. Tisknu kolena k sobě a nervózně se koušu do jazyka, August vedle mě tiše sípá a neustále si popotahuje rukávy u příliš dlouhé mikiny a upravuje si tlusté brýle na nose.

Zvedám k němu pohled, abych si ho prohlédla. Zrzavé vlasy má ulíznuté do strany a v zeleno-modrých očích děs, brýle mu neustále sjíždí z nosu a prsty má samou záděru. Tváře má plné červených pupínků a mezi obočím drobné jizvičky po akné.

 S povzdechem skláním zrak zpět k nohám, z daleka se ozve signální jekot píšťaly a my máme povolení k odletu. Připoutám se k sedačce a celé armádní letadlo se rozhučí.

Viktor se postaví vedle starého Edgara, který vypadá více než uvolněně. Obrovský stroj se odlepí od země a já křečovitě svírám kolena k sobě, Velitel něco prohodí do mikrofonu a pak jen nesoustředěně hledí do prázdna.

* * *

O několik hodin dosedá letadlo na zem a já pociťuji vítanou úlevu. Po cestě jsem nedokázala zamhouřit oka, zato Edgar chrápal jako na lesy a August se zakloněnou hlavou mlaskal a slintal si na tvář. No, společnost k nezaplacení.  Zřejmě mám štěstí vychytávat co možná nejhorší pobočníky. Viktor celou cestu stál u okna a sledoval zem pod námi, já se snažila přemoct touhu uškrtit Edgara ve spánku a neustupující nevolnost z letu.

Pomalu vstanu a spolu s ostatními opustím letadlo.

Základna ve které budeme budoucích několik měsíců pobývat je obrovská. Šedě natřená budova působí stroze, ale teplé světlo vycházející z oken, jako by nás vítalo. Několika patrový dům opírající se o stříbrné skály působí elegantně, ale stále z něj dýchá duše krutých Lovců, kteří toto sídlo postavili.

Následuji Viktora dovnitř spolu s ostatními. Celý interiér je laděn do bílé a červené, mdlé bílé stěny zdobí obrazy nejváženějších Opatrovníků a Vůdců všech dob, spolu s rudými prapory. S pootevřenou pusou se otáčím kolem dokola, abych si vstupní halu pořádně prohlédla, akademii se to rovnat nemůže, ale určitě to je mnohem lepší než budova mého prvního vzdělávání.

„Za půl hodiny zde,“ utnul naše rozjímání Viktor a já ač netuším kde mám pokoj, mířím do druhého patra odnést si tašku, kterou nám donesl pilot z nákladního prostoru. Edgar si něco neustále drmolí pod zastřižené vousy a August vypadá, že mu brzy vypadnou oči z důlků.

Nemám ani potuchy, jak se mi podařilo najít pokoj v tom spletitém bludišti chodeb, ale netrápí mě to. Usazuji se na postel v pokoji a se snahou zpracovat momentální situaci vyhlížím z okna na město pod námi.

Viktor se na placu před základnou baví spolu s dvěma piloty a předává jim peníze, zahledím se do dálky. Hory zakrývají daleký horizont a šedé mraky pokrývají nebe, slunce se nachyluje k západu a daleko na jihu lze zahlédnout další letadla, která se přibližují k nám.

V úboru Viktorovy skupiny sbíhám schody do vstupní haly právě ve chvíli, kdy další čtyři letadla dosedají na zem. Prudký vítr mi rozfoukává fialovo-černé vlasy do všech stran a já mám co dělat, abych nezačala slzet.

O pár chvil později přichází i August a v závěsu za ním Edgar, který si i přes zákaz zapálil. Z letadel vystupují další a další lidé v temně purpurových úborech a s vypjatou hrudí a hrdě zdviženou bradou se staví do trojřadí hned před budovou.

Hluk letadel utichá a Viktor si potřásá rukou s postarším mužem, který si po boku vede vysokou ženu, která má stejně nepřítomný pohled, jako celá družina za nimi. Svrbí mě dlaně i jazyk, mám na Viktora pár otázek, ale ten je teď zaměstnán hlavními Veliteli.

„Běžte se zabydlet, Jednotko!“ velí žena chraplavým hlase a lidé v purpurových úborech popadají svá zavazadla a hrnou se do budovy. Spolu s Augustem jim uhýbáme z cesty a čekáme na Viktorovy rozkazy, ten je ovšem až příliš zaneprázdněn Veliteli. Bez svolení opouštím halu a vydávám se na průzkum celého komplexu, ať mám jasno, kde se můžu schovat v případě nouze. Edgar stojí opřený a sloup u schodiště a sleduje mě, jako lovec sleduje svou oběť, Augusta nechávám za sebou u vstupních dveří a vybíhám schody do třetího patra, kam jsem ještě nenahlédla.