Lovec démonů Gemma

VI. Štěstí v neštěstí

Pomalu vstávám z křesla a potichu opouštím pokoj, chodba v druhém patře je liduprázdná a já bez povšimnutí proklouznu až na schody do haly.

Jídelna je zabouchnutá a před vstupními dveřmi stojí Viktor s Andromedou a druhý Velitel purpurové Jednotky, před nimi stojí žena. Mokré věci se jí lepí na tělo a oči má zarudlé od pláče.

„Pomozte mi," vzlyká a horké slzy jí stékají po flekatých tvářích.

„Vzali mi jí! Musíte mi pomoct!" křičí na Velitele, se kterými to ani nehne.

„Je mi líto," promlouvá vysoký Velitel Jednotky, dva z jeho oddílu jí popadají za paže.

„Ne! Prosím, pomozte mi!" Dál křičí a pláče, ale muži ji vlečou ven. Její křik mi vyrývá prosby do kůže, ale nezmůžu se na nic jiného, než to jen poslouchat, až do konce.

„Vzali mi dceru! Zachraňte jí! Prosím!" Vše se ve mně sevře, i mně se nahrnou slzy do očí, ale žena je rázem pryč spolu se svými prosbami. Velitelé jen kroutí hlavou a Andromeda se otáčí s tichými slovy k Viktorovi, ale to již neslyším. Bez otálení se vracím zpět do pokoje, abych si to v hlavě dostatečně urovnala.

Suše polykám a zabuchuji za sebou dveře. Už delší dobu je tam hlášená nadpřirozená aktivita. Slova, která mi Viktor řekl den před odletem, mi uštědří facku. Delší dobu, co může být pro něj delší doba. Pár týdnů nebo měsíců? Přiškrceně se nadechuji a usazuji se na postel, ženina uplakaná tvář mi neustále vyvstává před očima spolu s chladným jednáním Velitelů.

Ztěžka vstávám, slzy si otírám hřbetem ruky a opouštím pokoj, abych našla Viktora.

Nejprve nahlížím zpět do haly, ale když ho tam nenajdu zamířím do jeho pokoje. Srdce mi divoce tluče, stále si zachovávám jistý strach z výše postavených lidí, ale prosby ženy ve mně rozdmýchaly dlouho uhašené uhlíky zloby a zoufalství. Vybíhám schody do patra Velitelů a Opatrovníků a pohledem zkoumám jmenovky na dveřích.

„Tady nemáš co dělat, Gemmo." Andromeda se vynoří z chodby na druhé straně budovy, ve tváři má opět svou lhostejnou masku a rty semknuté do úzké linky.

„Někoho hledám," odbývám jí nezaujatě a dál procházím chodbou. Žena mě ovšem popadá za kapuci mikiny a škubne za temně fialovou látku. Zavrávorám a zaostřím na jmenovku, Z na dveřích mi jasně říká, že tam musí bydlet Viktor.

„Viktore!" zaječím z plných plic, když se mnou Andromeda znovu škubne směrem ke schodišti.

„Viktore!"

„Viktor za tebou přijde, ale tady nemáš co dělat," zavrčí varovně žena s ohnivými vlasy a s překvapivou silou mě táhne pryč.

„Viktore!" zaječím naposled právě ve chvíli, kdy se dveře jeho pokoje otevřou a on vyjde ven. Štěstí v neštěstí, pomyslím si trpce a vyškubnu se Andromedě, až látka mikiny zaúpí.

„To je v pořádku, za chvíli jí odvedu," ujišťuje jí Velitel, rukou mě popadá za paži a přímo vstrká do svého pokoje. Zavírá dveře a nadechuje se, aby něco řekl, ale nedostávám mu šanci. Zlost se ve mně převaluje a já se k němu prudce otáčím.

„Jak dlouho?" mračím se mu do tváře a Viktor zůstává opřen o dveře. Přes obličej mu přeběhne stín překvapení a zvedne obočí.

„O čem to sakra mluvíš?" Jeho hlas nabírá rozhořčeného tónu jako vždy, když je překvapen.

„Jak dlouho mizí ze Sonkolu děti, lidé?" Poznání mu, stejně jako mně, dá facku a on se zamračí.

„Jak jsem řekl, už delší dobu." Chřípí se mi rozšiřuje jak se snažím zkrotit narůstající hněv. Zvedám hlavu a dívám se mu do očí stejně jako on mně.

„Co je podle tebe delší doba?" Hlas mi začíná přeskakovat narůstajícím zoufalstvím z tohoto jednostranného výslechu.

„Tak dva roky," pronáší ledabyle a mně se zatmí před očima. Žluč mi stoupá do krku a vrávoravě se opírám o zeď. Dva roky mizí děti a oni s tím nic nedělají.

„K čemu pak je, ta vaše povedená akademie?!" Do očí se mi opět nahrnou slzy, krk mi svírá neviditelná ruka, která s každým mrknutím zpevňuje své sevření. Viktor neodpovídá, jen mi beze slova otvírá dveře na chodbu a pohledem bez emocí mě prakticky vyhodí.

Zlobně sevřu rty do úzké linky a opustím jeho ložnici, akorát ztrácím čas. Potřebuji opustit páru, tudíž okamžitě zamířím do tréninkové haly s náladou někoho vykuchat.

* * *

„Gemmo?" August potichu otevře dveře a nahlédne do místnosti. S přesným švihem zápěstí hodím vrhací nůž těsně vedle zárubně dveří, kde se s drobným vikláním zabodne. Ohryzek chlapci poskočí a brýle mu jako obvykle sjedou z kořínku nosu níž.

Všechnu zlobu se mi povedlo investovat do několika pytlovitých terčů, ze kterých visela plyš jako vypadlé vnitřnosti. Působilo mi jisté uspokojení vidět je takhle zdevastované.

„Gemmo?" zopakuje vyděšeně zrzavý chlapec ode dveří a já mu konečně věnuji plnou pozornost.

„Viktor hodlá pronést prohlášení a chce upřesnit náš odchod ze základny." Velitelovo jméno mi pohne žlučí, ale jen přikývnu a s mikinou kolem pasu ho následuji. August mě vede do sálu, kam se mi nedostalo možnosti nahlédnout. Na vyvýšeném pódiu stojí Andromeda, Viktor a spolu s nimi i Opatrovník Jednotky, která posedává v kruzích kolem pódia. Aniž bych se na ně podívala usedám vedle Edgara, ke kterému jsem strach překonala. Náš Velitel si odkašlal a všechny přítomné přejel pohledem.

„Jak jistě víte, už nějakou dobu jste cvičeni pro zabíjení démonů a dnes přišel den, kdybyste se měli dozvědět o co půjde." Andromeda stiskla tlačítko na drobném ovladači a na obrovském bílém plátně za jejich zády se promítla první znepokojující fotografie.

Znetvořené dětské tělíčko bez očí se sešitými rty, s rozpáraným hrdlem od ucha k uchu a rozcupovaným břichem bez vnitřností. Sálem se převalila vlna šuškání a některým přítomným se udělalo zle.

Sleduji plátno jen s husí kůží na rukou, August po mé pravici zesinaví a Edgar vypadá stejně šokovaně jako já.

„Toto, dámy a pánové, je práce, kterou odvádí pár démonů již delší dobu právě pod městem." Viktor teatrálně dupne. Teď už se mi žaludek zvedá, ne kvůli znetvořenému tělu, ale kvůli údaji, že se schovávají v podzemí. Odjakživa nesnáším zúžené prostory, ale styl jakým se na mě Viktor podívá říká vše.

„Je jen na nás, abychom tuto tyranii zastavili a vrátili občany zpět do starých kolejí." Šepot ustal a všichni sledovali zneklidňující fotografie na plátně, které Andromeda začala promítat. August mi stiskne ruku a celý bledý sleduje fotografie. Na některých jsou podobně znetvořené děti nebo jen kosti okousané do běla, mám pocit, že jsem na jedné fotce zahlédla i černý stín, ale mohl to být pouze stín stromu nebo fotografa.

„Jednotka bude hlídat na zemi, a zabije jakoukoliv potvoru, která opustí podzemí. Budete držet dál i civilisty, nechceme zbytečně ohrožovat lidské životy. A my jdeme do podzemí."