Lovec démonů Gemma

XV. Konec hry

Tohle je konec. Na to jediné dokážu myslet, když stále běžíme. Stěny se zužují a stropy rychle snižují. Viktor mi sípá za zády a malá Nora se nese v Edgarově náručí. Všem nám po čele teče slaný pot a potrhané oblečení se nám lepí na pohublá těla.

Nemocná dívka opět putuje z náruče do náruče a mladý lovec s hnědými prameny ve vlasech ji svírá v náručí. Starý velitel se těžce opírá o stěnu a kostmi mi rezonuje až příliš tíživé ticho bez jediného démonního vřískotu.

„Myslíte, že se vrátili?“ ptám se přiškrceně a pot si otírám do rukávu.

„To těžko,“ dostává ze sebe Edgar a kašlavě se nadechuje. Odstrkuje se od zdi a opět pokračuje kupředu.

„Nesmíme zastavovat,“ poučil nás a spolu s Viktorem ho opět následujeme. Z ničeho nic Edgar zastaví. Zkamením. S vytřeštěnýma očima pohlédnu na zem, kde se drobné kamínky daly do tance. Zem se nám začíná chvět pod nohama.

„Utíkejte!“ Nikdo mě nemusí dvakrát pobízet, protože se okamžitě rozbíhám pryč. Strachy zakopávám o své vlastní špičky a neustále se otáčím přes rameno, abych se ujistila, že v chodbě jsme sami. Zatím.

Viktor s dítětem v náručí zaostává a tudíž se mu pokusím odlehčit jeho náklad. Noru si pro změnu vezmu já, ale po tak dlouhém běhu mi okamžitě ztěžkne v náručí. Heknu, ale beze slova se rychlou chůzí vydám s ostatními.

Edgar se začíná těžce potácet a rozedřenýma rukama se opírá a hrubě tesanou stěnu. Chvění se nám pod nohama změní v těžké, burácivé zemětřesení a nejen já zavrávorám.

„Musíme dál.“ Starý lovec se znovu rozkašlal a odplivl si. Zhluboka se nadechnu a fialové vlasy si odfouknu z obličeje. Noru si přehodím přes rameno, ale paže mě začínají brnět a pálit neustálým napínáním.

„Musíme je zničit,“ dostane ze sebe Edgar a posadí se na zem.

„Koukni!“ Viktor ukazoval za mě. Úžasem otevřu pusu. Na šedě otesané stěně se vyjímá lehce zašedlá čára křídou.

„Jsme už skoro tam,“ vydechnu zkameněle.

„A právě proto jim nesmíme dovolit, aby se dostali na povrch,“ hlesne lovec a z kapsy u bundy vytáhne ampuli se zářivě červenou látkou uvnitř.

„To ano, ale už jsme skoro tam. Přece neumřeme teď.“ Do hlasu mi začne stoupat zoufalství a úzkost. Noru opatrně položím na zem a sama si dřepnu vedle ní, bokem od Edgara.

„Ne my, já.“ Lovec to myslí smrtelně vážně. Obličej schovám do dlaní a chraplavě vydechnu. Viktor se nadechne, aby něco řekl, ale pusu zase zaklapne a sklopí pohled k podlaze. Zarputile zakroutím hlavou. Zem se opět rozklepe a v chodbě se ozve tiché odšpuntování ampulky.

„Budete mít jen chvilku, než to začne reagovat,“ hlesne odhodlaně Edgar a z druhé kapsy osvobodí krabičku zápalek.

„Vemte Noru a vypadněte!“ zavrčí a škrtne zápalkou. Dívku ze země zvedne Viktor a zatahá mě za rukáv. Pohledem mi naznačí tichou výzvu.

„Tak už zmizte!“ Odhodlaně stisknu zuby a spolu s velitelem se rozběhneme pryč. V hlavě odpočítávám vteřin a při každém zaklepání, které vydají démoni škobrtnu a jen tak, tak se udržím na nohou.

Viktor přede mnou sípá a Nora mu v bezvědomí visí přes rameno. Nejprve necítím nic, ale rázem mi do zad narazí přívalová vlna a srazí mě k zemi spolu s blonďatým chlapcem. Heknu a naprázdno zalapám po dechu. Celý skalní masiv se třese a oči mám plné prachu a úštěpků kamene.

Vyměníme si nervózní pohledy a bez otálení se vrháme kupředu. Cestu začínám poznávat. Úzký průlez se díky neustálému třesení zvětšil dost na to, abychom jím mohli procpat dítě v bezvědomí. Začíná se mě zmocňovat úleva. Prsty mi mravenčí nedočkavostí a z tváří si otírám bahno, právě ve chvíli, kdy vyšplhám skrz otvor. Další vlna prachu a zatuchliny k nám dolehne a spolu s ní i pach škvařícího se masa, ze kterého se nám žaludek obrací.

Noru si přehodím na záda a spolu s Viktorem vyběhneme do strmého kopce. Nohy se nám boří do bahna a prsty zatínáme do skal okolo, abychom se udrželi ve stoje. Kovový pach krve i mazlavou tekutinu odsouvá do pozadí narůstající bezmoc, když v dohledu stále není východ ven.

Co když ho zasypali? Žaludek mi už neobrací jen smrdutý pach smrti, ale také hmatatelný strach. Dál se sápeme do strmého kopce a ostrých zatáček. Nemocnou dívku táhneme za sebou v blátě a oba dva lapáme po dechu se sípavými nádechy.

„Cesta tu končí!“ Takový strach jako mám teď, jsem snad nikdy nepocítila. Bezmocné slzy mi kanou po tvářích, na bradu a mizí v rozškubané látce oblečení.

„Ne, ne, ne!“ Bezmocně se dám do křiku. Noru položím na zem a ruce se zlámanými nehty si zaryju do vlasů. Hůř se mi dýchá a slané slzy smutku se změní na kapky hněvu a zoufalství.

„Takhle… přece… neskončím!“ vřeštím mezi údery do hliněné zátarasy. Zbavená rozumu ramenem narážím do konce chodby až mi v kostech praští. Ústa mám plná bláta, prachu a svých mastných vlasů, které mi trčí do všech stran. Kamínky se ze zdi drolí a já zlomeně klesám na kolena.

„Tohle je konec.“ Skelným pohledem sklouznu k Viktorovi, který to se stejným zoufalstvím sledoval. Hra, která začala hloupou domýšlivostí pro nás končí krví a prázdným zoufalstvím. Veliteli po tváři přeběhl stín.

„Ne.“ Jeho hlas práskne chodbou jako bič a jeho ozvěna mi vlepí políček pokaždé, když se vrátí.

„Ne?“

„Nenecháme Edgarovu smrt nevyužitou. Dal nám šanci dostat se odtud a my se odtud dostaneme aspoň, aby nás mohli pohřbít!“ S těmi slovy vstane a napřahuje ke mně ruku. Přijmu. Noru nechal ležet u zdi a spolu se mnou se staví před zátaras.

„Společně.“ Stiskne mi ruku a jakmile ji pustí, rozběhneme se ke zdi. Ramenem narazíme do hlíny až zuby cvaknou a Viktorovi se po bradě vyřine krev. Otře ji do rukávu a výpad zopakujeme.

Zuby znovu cvaknou, kosti zachřestí a v ramenou nám zapraští. Přerývavě se nadechujeme a znovu a znovu narážíme do zábrany.

Ramenem mi projede píchavá bolest právě ve chvíli kdy se nám zeď bortí pod těly a my padáme do hlíny. Zalapám po dechu a rozpláču se. Vytvořený průchod k nám zavál čerstvý vzduch vonící po sněhu. S velitelem si vyměníme překvapený pohled a zvedneme se z hlíny. Noru popadáme za ramena a vláčíme ji ven.

Jakmile zahlédnu první stíny a proužky světla málem vykřiknu štěstím.

Po tak dlouhé době, v podzemí, člověk zapomene na vůni svobody a chuť větru. Zimní slunce nám do očí vžene slzy a my bok po boku vyklopýtáme táhnouc za sebou nemocnou dívku. Zmoženě klesnu do zmrzlé půdy cesty a dám se do pláče.

Přežili jsme a celá démonní populace je pohřbena pod sutinami jejich vlastního panství.

Úkol je splněn, město na nějakou dobu v bezpečí a já už nemám strach.