Lovec démonů Gemma

III. Zmije v purpuru

Bronzové rámy u obrazů se lesknou v zapadajícím slunci a já se lehce dotýkám cedulek se jmény vyobrazených Velitelů a Opatrovníků. Sytě rudý koberec pod mýma nohama se změní na obyčejnou kamennou dlažbu a krásné obrazy nahradí obyčejné prapory různých barev i tvarů.

Některé z nich jsou úplně nové z jiných zbyly jen potrhané cáry, vzduch tu je chladnější než v celém komplexu a ani rohy chodeb nejsou tak udržované, jako v srdci budovy. Zastavuji se na konci chodby před bytelnými dveřmi a ruku pokládám na kliku. Zhluboka se nadechuji a odhodlávám se, abych je otevřela, ale pískot svolávací píšťaly mě vytrhává ze zamyšlení.

Dveřím i věcem za nimi dávám rychlé sbohem a odbíhám zpět.

Celá hala se hemží purpurovými bojovníky a já se zběsile snažím nalézt fialovou barvu v záplavě pivoňkového odstínu. Augusta a Edgara nacházím hned pod schodištěm a stavím se vedle nich. Viktor postává spolu s dalšími dvěma Veliteli mezi dveřmi a o něčem tiše diskutují.

August po mé levici nervózně poklepává botou o podlahu a kouše si nehty, lehce podrážděně mu nohu sešlápnu a hledím kupředu. Chlapec nic nenamítá a přestane s jakýmkoliv pohybem, jen brýle mu neposlušně sjíždí z nosu. Edgar se beze slova opírá a zábradlí schodiště, s rukama na hrudi čekáme na povel, který by nás dal do pohybu.

Viktor zdvihá ruku vzhůru a všichni v místnosti se poslušně řadíme jako jeden, přirážíme paty k sobě a zdviháme bradu.

Náš velitel schází k nám a jediným kývnutím hlavy nám dává povel, abychom ho následovali. Purpurovou Jednotku necháváme za zády a všichni čtyři odcházíme do tréninkové haly, kde na nás již čeká vysoká žena, která dorazila s Jednotkou.

Viktor se staví opodál a my čelíme Velitelce, s vlasy rudými jako oheň, sami.

„Mé jméno je Andromeda, Viktor mě požádal o váš trénink. Tak uvidíme co se s vámi dá dělat." Ruce má v bok a všechny si nás měří bedlivým pohledem. Edgar si odfrkne a ruce si ležérně zavěšuje do kapes, žena se k němu otáčí a zvedá perfektně upravené obočí.

„Auguste, Gemmo," vyzývá nás Viktor a my odstupujeme z cvičné plochy. Andromeda si svléká ponožky a rudé vlasy svazuje do vysokého uzlu. Těžce polykám a ruce schovávám do kapes tepláků. Edgar napodobuje svou protivnici, svléká si ponožky a mikinu si přetahuje přes hlavu.

„Hlavně, abych vám neublížil, paninko," ušklíbá se muž.

„To se nestane." Žena si zastrkává uvolněné prameny za ucho a čeká.

Vím, že i na mě a Augusta přijde řada a rovnou si sundávám ponožky, aby mi hladká podložka pod nohama nepodkluzovala.

Andromeda zdvihá paže před obličej a zapírá se do dlouhých nohou, Edgar prudkou ranou útočí na ženin obličej, ale ona jeho špatně mířenou ránu vykrývá a útočí. Rychle vykopává nohu do výšky mužovy hrudi a nutí ho couvnout.

August si vedle mě začal opět kousat nehty a podupávat špičkou nohy, nejradši bych ho okřikla, ale musím sledovat ženiny pohyby a odhadovat její způsob boje. Útočí rychle a až nebezpečně přesně, stahuje se o krok zpět, jen aby o dva kroky postoupila kupředu. Naznačuje falešné údery a své rány zaměřuje na hrudník nebo pod kolena.

Edgar těžce funí, sotva stojí na nohou a bezhlavě útočí na ženu, která se jeho nepřesným úderům ladně vyhýbá a znovu a znovu ho tlačí zpět. Nakláním hlavu na stranu právě ve chvíli kdy zadýchaný muž klesá na kolena, z tržné rány nad obočím mu teče trocha krve a Andromeda vypadá, že se ani nestihla zadýchat, natož unavit. Velitelka k němu natahuje pomocnou ruku a on jí zničeně přijímá.

„Odeber se na pokoj, Edgare." Propouští ho Viktor a ruce si zakládá na prsa. August vedle mě těžce polyká, když ho Andromeda vyzývá k sobě. Chlapec mi předává své brýle a beze slova se staví naproti ní. Jeho brýle schovávám do kapsy a jen čekám, jak dlouho vydrží vzdorovat jejím hadím pohybům.

Žena mu dává možnost uštědřit první ránu, ale on jen zběsile kroutí hlavou a ret se mu chvěje. Sklápí hlavu k zemi a dál s ní kroutí, Andromeda znejistí a překvapeně se dívá na Viktora, který si ode mě bere jeho brýle a přestupuje k vyděšenému chlapci.

Brýle mu dává do ruky a šeptem mu něco sděluje, August přikyvuje a utírá si vyděšené slzy. Ze země zvedá své ponožky a odbíhá pryč z tréninkové haly, překvapeně mu hledím do zad.

Jakmile jsme sami, zhluboka se nadechuji a předstupuji před Andromedu. Hlavou mi vrtá Augustův útěk, ale vše se pokusím odsunout do pozadí a odhodlaně se stavím před Velitelku, která opět nasadila svůj obvyklý, nezaujatý výraz.

Dává mi možnost začít a já svou výhodu chci využít. Stavím se do obranné pozice a ruce zvedám před obličej. Nehty si zarývám do dlaní a naznačuji úder na pravé rameno. Pokouší se můj úder vykrýt a já s výkopem mířím na její odhalený, levý bok.

Až teď pociťuji strach, že mi vidí do hlavy. Tušila to, popadá mě za kotník a smýká mnou o tvrdou podložku. Hekám a zajíkám se vlastními slinami, lapavě se nadechuji a snažím se zahnat slzy, které mi pád vehnal do očí.

Viktor dělá dva kroky ke mně, ale Andromedin hlas, který práskl halou jako bič, ho zastavuje. Můj Velitel strne na místě a jen nás sleduje.

Ztěžka popadám dech a pomal vstávám, žena jen stojí v obranné pozici a pozorně mě sleduje. Žádné podpásovky, zaznívá mi v hlavě Danielův hlas a já se pevně stavím na nohy. Jakmile jsem na nohou, Andromeda na nic nečeká a bleskově vykopne do úrovně mé hlavy, couvnu.

Žena ukračuje do strany a měří si mě loveckým pohledem. V očích se jí odráží jistá vychytralost, skálopevná jistota a důvěra ve své tělo. Fialový pramínek vlasů si odfoukávám z obličeje a pěstí narážím do jejího lokte, kterým si zakryla tvář. Náraz mi otřese kostmi, ale pevně stojím na místě.

Zatřesu hlavou a svůj výpad, tentokrát na její obličej, zkusím zopakovat. Nestačím ani mrknout a žena klesá v kolenou, má prudká rána mě nahne dopředu a Andromeda na nic nečeká a opět se staví na nohy. Loktem mi uštědří tvrdou ránu do čelisti a pěstí mě ze strany praští do nosu.

Slet získaných ran mě donutí couvnout a se slzami v očích klesám na tvrdou podložku. Krev tekoucí z nosu chytám do dlaně a druhou si tisknu k rozbolavělé čelisti. Slzy mi spolu s krví stékají po bradě a kapají na mikinu.

Viktor přiskakuje ke mně a pomáhá mi vstát. Vyvlékám se z jeho sevření a hřbetem ruky utírám tekoucí slzy.

„To nic," huhňám přes krev a rozbolavělou čelist. Musím uznat, že ránu má dobrou a už možná chápu Augustův útěk, taky jsem měla utéct, dokud byl čas.

Ne, okřikuji sebe samu a zaháním další slzy.

„Omluvte mě," zahuhňám a bosky opouštím halu. Nechávám je za sebou, spolu s loužičkou krve a trochou důstojnosti, kterou jsem díky tomuto boji ztratila.