Lovec démonů Gemma

X. Z bláta do louže

Vše mě bolí. Hlava mi třeští, oči mám plné prachu a v krku vyprahlou Saharu. Fialové vlasy se mí lepí na obličej a kolem mě smrdí síra. Po dlouhém, slepém spánku konečně otvírám oči.

Již neležím ve zvířeném prachu jedné z roztříštěných chodeb, ale hledím do nepravidelného, bílého stropu, který se mi lehce klepe nad hlavou. Vlastně se se mnou chvěje celý svět. S přiškrceným, bolestným zaskuhráním se těžce posadím a rozhlédnu se kolem.

Nadskočím, když klec ve které sedím poskočí. Bílé mříže se nepravidelně chvějí a ve tmě za nimi rozpoznávám inkoustové stíny přidřeplých démonů. Další poskočení a až teď mi dochází, že to není můj výmysl. Celá klec se veze ztemnělou chodbou a práskání bičem mi rezonuje kostmi. Pevně sevřu mříže v dlaních a obličej přitisknu k nim, abych dohlédla kam míříme.

Celá podívaná mi vyrazí dech. Nekonečně obrovská jeskyně zabírá nesmyslně velký prostor. U protější zdi rozpoznávám naprostý div světa. Vysoký monument, se špicí věže v nedohlednu, se tyčí nad vším co jsem doposud rozeznala. Šedý kámen splývá s okolními stěnami, ale ani přes skromné osvětlení nedokážu odhadnout jeho přesnou šířku. Všechny žijící bytosti jsou proti tomu jako mravenci proti člověku.

Z celého pohledu mě až nesmyslně mrazí, až doposavad jsem přehlížela počet inkoustových stínů, ale jakmile po mně jeden z nich šáhne odtáhnu se od mříží na které jsem se tiskla, abych si lépe prohlédla celý ten děsivý skvost.

Pomalu mi dochází, že jsem ztracená, ale nedokážu myslet na nic jiného než na démony kolem sebe. Jsou jich stovky, ne-li tisíce. Hrdlo mi svírá neviditelná ruka náhlé úzkosti, která mi zatrhuje přístup zatuchlého vzduchu.

Dál se rozhlížím, z jeskynních zákoutí a chodbových zákrutů vylézají další a další poslové ohavné smrti. Prudce sebou škubnu a zaječím, když se celá klec s bílými mřížemi otřese a na provizorní střechu přistane jeden z nich. Oči bez víčka má vytřeštěné a v tmavé barvě jeho zraku zahlédnu svou vlastní vyděšenou grimasu. Spolknu další výkřik, když se jeho šedá slina sveze až ke mně. Přitisknu se na mříže, jen abych v dalším okamžiku odskočila kvůli přílišné blízkosti ostatních.

O několik okamžiků otvírají bělostné vězení a až teď si uvědomuji, že všechna má výbava zmizela. Příště bych měla zvážit k jakým školám se hlásím, pomyslím si zatrpkle a málem vyskočím z kůže, když mi zmizí pevná půda pod zadkem a já jsem stažena z vozu přímo do náruče démona. Zazmítám se mu v náručí, ale ocelový stisk jeho vychrtlých paží mi to okamžitě vymluví.

Přenáší mě přes celé, rozlehlé náměstí jako divoké zvíře na porážku. Strachy těkám očima, ale někde pod srdcem se mi ozve umlčená odvaha a pitomost. Ve filmu bych možná byla hrdinkou, ale teď se mi to zdá jako ta největší pitomost, kterou bych za celý život udělala. I tak mě svrbí prsty, protože vyhloubená brána do nižšího patra podzemního pekla se příliš rychle blíží.

Zhluboka se nadechuji a s nově nabitou pitomostí v krvi zarývám zuby do temně inkoustové paže démona. Ústa mi zaplní nechutně hutná krev, ale zásadně nepolykám a vše vypouštím z pusy v příliš rychlém sletu událostí. Bytost mě s bolestný zařičením pouští a divoce cení zuby, když se mi vrhá po krku. Ztěžka uhýbám s rukama od jeho krve a skláním se před jeho bezhlavým výpadem. Divokost s adrenalinem mi rychleji a rychleji koluje v krvi.

Rychlým pod škubnutím démonovy končetiny ho srážím na zem, popadám nejbližší kámen a zasedávám mu pas, jen abych se co nejsilněji napřáhla a udeřila ho do čela. Kámen v mé ruce se stane smrtonosnou zbraní, když démonovy nepřestávám bušit do čela, dokud mu celá hlava nepukne v půli a černá krev se nevyvalí ven.

Zaháním mrákoty a přicházející nevolnost a vyskakuji na nohy právě ve chvíli, kdy se ke mně přižene několik dalších démonů. Zakrvácený kámen zahazuji a přesným hodem srážím dalšího posla smrti k zemi, ke svému předchůdci.

S prázdnýma rukama mi nezbyde nic jiného než bezhlavý úprk. Se škobrtnutím vbíhám do jedné z nízkých chodeb, ale inkoustové bytosti mi jsou v patách. Vřeští, ječí, syčí a sténají, natahují se mi po kotnících, cení zuby a vyplazují rozštěpené jazyky.

Neohlížím se, teď už je to jen oko za oko.

Dál prchám před jistou smrtí, která mi až nebezpečně slintá na záda. Teď jen prosím bohy, se špatným smyslem pro humor, aby mi pomohli. Zahýbám do dalšího ramene labyrintu, začíná mě píchat v boku a plíce mám v jednom ohni.

Zakopávám o své vlastní špičky a démonní pařát mi sevře kotník. Splašeně rozhodím rukama právě ve chvíli, kdy mi bytost podtrhne nohy a já se zřítím k zemi s hlasitým cvaknutím zubů. Zabolí mě na hrudi, ale nepřestávám se zmítat. Démon se mi sápe po pase, ale jakmile se mi podaří osvobodit nohu prudce vykopnu. Ďábel zaječí, když se mu z rozšklebené tlamy začne řinout temná krev. Ještě několikrát ho těžkou podrážkou udeřím do obličeje než se pokusím odplazit dál od něj.

Další a další smrt se řítí chodbou a já se s bezmocným zajíkáním vrhám kupředu. Démoni mi jsou v patách se svými ječivými výkřiky, ostrými pařáty přejíždí po kamenných stěnách a škubavými pohyby se valí kupředu.

Zakopávám o prohloubené výmoly v podlaze a těžce vychytávám složité zatáčky. Pod dlouhými rukávy bundy cítím krvácející ranky a oheň v plicích zaplane silnějším plamenem. Ztěžka sípám a rapidně ztrácím rychlost, před očima mi vytanou všechny skvělé vzpomínky před nástupem na akademii.

Matčin veselý úsměv, když mě přijali na policejní akademii. Otcova hrdost při zvládnutí prvního ročníku jen s jednou trojkou. A krásné vzpomínky na sluncem provoněné léto. Všechno to je dávno pryč.

Bolest nad kotníkem mě probere ze zasněných mrákot, démon se mu lačně sápe k pasu. Se zvířecím odhodláním zařvu a přesným kopancem do brady mu s křupnutím zlomím šlachovitý krk. Mrtvé tělo mi zatíží nohy, ale já se rychle vyvleču z pod jeho váhy a vyběhnu dál do tmy. Netuším kde mohu čekat konec chodby nebo další rozcestí, krev mi tuhne v žilách pod dalším a dalším řičením smrti, která mi je stále v patách.

„Mami,“ vydechnu tiše, když zakopnu. Všichni mi tvrdili, že před smrtí si vzpomenu na maminku. Nevěřila jsem.

Pitomost mi spolu s adrenalinem vyprchá z krve a já jsem opět jen holka, která těžce snáší běh a nemá pražádnou sílu. Jazyk se mi lepí na patro a v hrdle mám vyprahlou poušť. Fialové vlasy mi trčí do všech stran a v šedých očích mám strach.

S posledními silami z plna hrdla zakřičím, ale jeden z démonů mě popadá za krk a zdvihá ze země. Cení zažloutlé tesáky a zuřivě mi spáry zarývá do krku spolu se smrtí, divoce zachroptím.

Zazmítám sebou v poslední šanci získat kyslík, už nemám ani sílu zajíkat se vlastními slinami. Poslední vzduch mi jako duch vyklouzne z plic a černé jiskry věčnosti mi zatmí pohled do ďábelských očích bez bělma a bez víčka. 

Mami…