Lovec démonů Gemma

IX. Setkání

Oči. To jediné dokážu v inkoustové temnotě poznat. Vidí nás. Vidí mě. Cítím jejich sípavý dech na kůži. Touží po krvi, která mi teče žilami. Nikdy nemají dost, v podzemí se jim neschováme, zbývá nám víra. Víra v oheň a slunce. Avšak oni se nezastaví, a z nás zbydou jen kosti ohlodané do běla…

S potem řinoucím se po čele otevřu oči. Hruď se mi prudce zvedá a srdce mi zběsile buší v hrudním koši, o který jsem přišla. Obličej si schovám do dlaní a snažím se přesvědčit sama sebe, že to byl jen sen, který byl příliš živý. Rozhlížím se kolem sebe, Edgar sedí u kraje a vyfukuje šedivý kouř z plic a Viktor vedle mě spí jako mimino.

Roztřesenými prsty vytáhnu lahev a hltavě se napiju ledové vody, zakuckám se. Na spánek už nemám ani pomyšlení, vymaním se ze spacáku a obuju si zpět své těžké boty pod Edgarovým pohledem.

„Jak to, že toho víš o démonech tolik?“ ptám se na dost očividnou otázku a sedám si vedle něj, s nohama spuštěnýma z římsy dolů.

„Je mi padesát dva a za svých služeb jsem toho zažil víc, než si umíš představit, Versová.“ Ušklíbá se s cigaretou mezi rty a jeho ústa opouští další duch kouře.

„S těmito démony jsem se již setkal, ale třeba se pletu.“ Krčí rameny a pokračuje.

„Taky jsem byl tak bláhový, jako náš hloupoučký Velitel. Myslel jsem si, že to budou maximálně dva dny, ale protáhlo se to na necelé tři týdny.“ Jeho oči se zalesknou vzpomínkami a já jen mlčím, abych  ho nerušila.

„Tři dny jsme trávili ve tmě podzemí, zásoby nám rapidně docházely a my stále nenacházeli ohnisko problému. Až jednou, byla to malá kolonie démonů, kteří si stavěli velká hnízda z lidských kostí a tesali je do kamene. Bylo to hrozné, tělíčka malých dětí plnily jílovitou hlínou a dávali je svým dětem jako hračky. Z vlasů tvořili záclony a oči si zavěšovali na své protáhlé krky. Čím víc očí, tím více vážená jsi byla.“ S pohledem upřeným do neznáma pokračuje.

„Museli jsme celé jejich království vyhodit do povětří, jedna z učednic, kterou poslali se mnou, zemřela jen kvůli mé aroganci.“ Zamrká aby zahnal slzy, které mu zasklívají pohled.

„Nechci, aby se to stalo znovu.“ Skloním pohled ke špinavým dlaním a mlčím. Tak proto, všechny ty věci a rady.

Velitel se za námi probere jako Šípková Růženka a pohledem si nás přeměří. Přelezu přes něj a sbalím si věci, abychom mohli pokračovat. Edgar típá cigaretu a balí si karimatku, kterou přidělává k batohu. Nemám ponětí kolik je hodin, ale bez protestů si batoh hodím na záda a s hlasitým žuchnutím seskočím na zem.

Nechám zaplanout bílé světlo baterky, oči mě pálí, ale pod římsou čekám na zbytek a zrak upírám do temných dálky.

Stále mi v těle převládá nevole z černých očí bez bělma a jasu. Oklepu se a špinavé ruce schovám do kapes. Ranní hlad zatím nenastoupil a já se nehodlám najíst, dokud mi aspoň jednou nezakručí v břiše.

Edgar s Viktorem sleze dolů a v čele s Velitelem pokračujeme dál do srdce temného labyrintu. Nedokážu se ubránit podezřívavým pohledům, kterými zkoumám chodbu za námi, i přes to, že jde Edgar za mnou, neustálá husí kůže mi nahání ještě větší strach.

„Opatrně,“ zvolá Viktor a sestoupí po strmém svahu opět níž. Musím se kousnout do jazyka a batoh podat Veliteli, abych se vůbec dostala k němu. Vchod do chodby není o moc větší než vchod do boudy pro středně vzrostlou dogu.

Hlavou se škrtnu o horní stranu, ale povede se mi procpat na druhou stranu. Viktor mi podá batoh právě ve chvíli kdy mi k nohám žuchne ten Edgarův a starý Lovec se horkotěžko procpe otvorem k nám.

Strop chodby se začíná zvyšovat a ruka, svírající mé hrdlo, mi konečně dává prostor se normálně nadechnout a rozhlédnout. Po hrubě otesaných stěnách stékají pramínky vody a pach plísně mi přestává vadit. Vlhký mech obrůstá kámen a u stropu tančí stíny nejen nás, ale i malých krys schovávajících se v temnotách.

Následuji Viktora dál právě ve chvíli kdy se zastavuje na rozcestí.

„Auguste?“ nejprve do sluchátka hovoří tiše, ale po chvilce jeho hlas začíná nabírat na ráznosti.

„Auguste! Základno slyšíš mě?“ Chloupky na krku se mi zježí a bílým světlem baterky prohlížím chodby. Ztraceni, slovo, díky kterému mi srdce poskočí strachy. Jen doufám, že se mi ozývá v hlavě.

„Ztraceni,“ záludný sykot rozechvěje pramínky vody stékající po stěnách. Překvapeně se rozhlédnu.

„Beznadějné bytůstky, zůstaly nám napospas,“ šeptá jeden hlas druhému a v ozvěnách se vrací a zase mizí v chodbách s vysokým stropem. Teď už i Edgar s Viktorem zvednou hlavu a rozhlédnou se. Stísněně polknu.

„Slyšíš to? Strachy nedýchají,“ syčí dál hlas a pištivý zvuk nehtů po kameni mě přinutí si zacpat uši. Edgar mě silným stiskem kolem paže táhne k Viktorovi. Oběma se v rukou lesknou nože, já mám sotva schopnost mluvit, natož abych dokázala bojovat.

„Pomůžeme najít cestu domů,“ zašeptá hlas a v ozvěnách se kolem nás prožene zlomyslný chichot.

V přítmí chodeb se začínají rýsovat dva stíny. Přikrčené bytosti táhnou pařátovité hnáty po zemi a kostnaté nohy je drží ve dřepu. Škubavými pohyby celého těla postupují kupředu a s hlavou vyvrácenou do strany nás sledují prázdnýma očima bez bělma a jasu. Vypadají, jako by je někdo ušil z temnoty samotného podsvětí.

„Chudáčci? Ne, snídaně.“ Rozštěpeným jazykem si olízne oko bez víčka a výhružně zasyčí. Stín po jeho levici ho následuje a já klopýtavě couvnu.

„C-co to je?“ Mám potřebu vzít nohy na ramena a utéct, ale pevné ruce, které mě sevřou kolem paží mi to nedovolí.

„Až vám řeknu utečte,“ šeptne Edgar a začne se mi hrabat v batohu.

„Ne, já tu velím! A postavíme se jim čelem!“ zasyčí rozzlobeně Viktor a popadne ho za ruku, která probírá obsah mého batohu.

„Zahoď aroganci, protože jinak nás zahubíš, Zabalo.“ Starý Lovec ho sjede pohledem, pod kterým tuhne krev v žilách a Viktor svou ruku stáhne.

„Až vám řeknu.“ V dlani mu zachrastily sirky a v druhé svíral červenou tekutinu v malé ampulce.

„Snídaně,“ zasyčí démoni, kteří se za dobu jejich hádky přiblížili až nebezpečně moc.

Edgar rychlým škubnutím odšpuntuje lahvičku se smradlavou tekutinou.

„Teď,“ zavelí a já se společně s Viktorem rozběhnu pryč do tmy. Vřískot démonů se rozezní podzemním masivem, náhle se ozve tříštění skály a vlna, způsobená výbuchem, nás s Viktorem odhodí kupředu.

Hlavou se udeřím o stěnu chodby, oči mám plné prachu a odletujících kamínků. V uších mi nesnesitelně píská a zmůžu se jen na to, abych obličej nechala klesnout do prachu chodby.