Lovec démonů Gemma

VIII. Chřtán démonů

Temný chřtán podzemí na nás šklebí své kamenné zuby a puch plísně mi vlepí políček spolu se studeným větrem, ve kterém cítím kapky deště a přicházející zimu se sněhem.

Každý jsme ještě v základně dostali nemálo zbraní typu vrhacích nožů, kuše a několika výbušnin v malých ampulkách, které nám dokázaly během mrknutí oka urvat ruku. Taky nám dali malé sluchátko s mikrofonem a nepatrnou kameru, abychom byli v neustálém spojení s Andromedou a Augustem, kteří zůstali v základně a z velkého sálu nás naváděli.

„Vrátíme se dřív, než stihne napadnout sníh,“ podotýká Viktor a Edgar se pouze hořce ušklíbá. Batoh si poupravuji na zádech právě ve chvíli kdy Velitel vstoupí do podzemního chřtánu.

„Zkus dýchat pomalu a neber si toho vzduchu moc, spíše po dávkách.“ Dostávám poslední rady od Edgara a s jeho pohledem v zádech vstupuji do tmy. Žaludek mám ztěžklý strachy a automaticky rozsvěcím velkou baterku připevněnou na popruhu batohu, abych nezakopla.

Rozmočená hlína nám mlaská pod nohama a prsty na rukou mi začínají chladnout. Viktor nás sebejistým krokem vede kupředu a neohlíží se. Žaludek mám ztěžklý strachem a nepřestávám očima těkat po děsivých stínech, které vrhá světlo baterky.

Bláto mi pod nohama podkluzuje a za námi je východ viditelný jen jako první hvězda na obloze. Zoufale se koušu do tváře a doženu Velitele, který na nás čeká.

„Jste něco kolem metru v podzemí,“ poznamenává mi August do ucha a jen slyším, jak něco vyťukává do klávesnice v bezpečí základny. Jestli mu závidím? Ano. On není nucen trmácet se do podzemí k možné smrti.

Znovu se pomalu nadechnu, ale jen natolik, abych uspokojila nutné, plicní potřeby. Edgar mi dělá záda a baterka osvěcuje ta Viktorova. Jakýkoliv hlasitější zvuk mě děsí k smrti, a před očima neustále vidím znetvořené tělo na fotografii.

„Opatrně,“ prolamuje ticho Viktor, když se vytvořená chodba začne svažovat dolů.

„Zastav,“ šeptá tiše starý Edgar, a jakmile zastavím vytahuje z mého batohu bílou křídu, kterou poznamenává sestup dolů. Malou křídu mi tiskne do ruky se slovy: „Označ chodbu na každém rozcestí.“

Přijde mi, že jsme se už v základně rozdělili na dva oddíly. Viktor si jede sám za sebe a Edgar se mi snaží zachránit krk. A já? Já si nedokážu vybrat ke komu patřím.

Pomalu seskakuji z vyvýšeniny níž a boty se mi noří do rozblácené půdy. Puch plísně a smrti nás hladí po šíjích a zima nám utváří malé duchy u pusy.

Pevně svírám křídu v prstech a na rohu rozcestí udělám viditelnou čáru, Viktor míří doprava a já ho s jistým skepticismem následuji. Zmocňují se mě pochyby o jeho orientaci v tomto bludišti chodeb. August ve sluchátku mlčí a já bych byla mnohem radši kdyby cokoliv drmolil, potřebuji ujištění, že neztrácíme spojení s povrchem.

„Jak je to vlastně s Jednotkou?“ Otáčím se k Edgarovi s otázkou, který si i přes všechnu tíživou vlhkost zapálil. Přikyvuje, jak se snaží zformulovat odpověď a vydechuje šedivý kouř.

„Pivoňky jsou cvičené jako pozemní pěšáci, kteří se s ničím nepářou. Učí se se smrtící přesností střílet ze všech zbraní, ale skvěle ovládají i boj zblízka. To ses vlastně dozvěděla při souboji s Clarkovou.“ Pokývám hlavou a k Andromedě si připíšu i její příjmení. Má pravdu, rudovlasé ženě se nikdo z nás nemohl rovnat.

„A akademie?“

„To jsou pro změnu matláci s egem až ke stropu, kteří pořádají sebevražedné výpady do podzemí.“ Schválně zvýšil hlas, aby i Viktor měl šanci slyšet jeho názor. Ruce si schovám do kapes a postupuji v prostředku našeho zástupu, bez dalších zbytečných otázek.

Neubráním se zívnutí, nohy mi těžknou. Trochu mi nedává smysl vyrážet v noci, ale tady v podzemí nedokážu přesně odhadnout čas.

„Auguste?“ promlouvám tiše do sluchátka na tváři a lehce sebou škubnu, když promluví.

„Ano?“ Zní překvapivě čile, nato že je večer.

„Kolik je hodin?“

„Vyrazili jste ve čtvrt na devět, teď je přesně devět.“ Teprve čtyřicet pět minut v podzemí. Začíná se mi špatně dýchat a prsty se mi v kapsách rozklepou, projdeme dalším rozcestím a já odvádím svou pozornost k zaznamenání směru. Až teď mi dochází podivnost všech tunelů, kterými procházíme.

„Jak hluboko jsme?“ Otáčím svou otázku opět k Augustovi, který má teď o všem přehled.

„Plus minus osm metrů.“ Radši opět zmlknu a prohlížím si stěny. Hrubě otesané kameny vyčnívají do prostoru, někde jsou místa hlubší jinde tvoří římsy, které by nás bez problémů unesly. Všem se nám kouří od úst, ať už přírodními vlivy nebo ne. Chce se mi spát, nohy sotva zvedám a spíše je vláčím po vlhké hlíně a nepřestávám vyčerpaně zívat.  

Bílé světlo baterky nám dál svítí na cestu a já se s nadějí otáčím. Doufám, že zahlédnu tlumené světlo východu, ale nic takového se nestane. Kolem nás jsou pouze kamenné stěny zapáchající plísní. Žalozpěvy samotné smrti tkví na každém kameni a rozechvívají nám kosti. Kapky vody dopadají do bláta s tichým kap, kap, které mi nahání více husí kůže než zlověstný smích.

Dál zívám, ale Viktor jde prostě dál, aniž by zkontroloval jestli jdeme s ním. Měla jsem zůstat na povrchu a stopovat, jak dlouho by mu trvalo, než by si uvědomil, že nejdu s nimi. Ale to se bohužel neuskutečnilo, místo toho značím chodby a následuji Viktora dál do chřtánů démonů.

„Zůstaneme tady, v hlídce se budeme střídat. Začnu já,“ prohlašuje Velitel a ukazuje na nevelkou římsu, kde budeme spát. S jeho pomocí se vyškrábu nahoru a roztáhnu karimatku a spacák, který se mi povede osvobodit z popruhového sevření batohu.

Natisknu se na zeď, abych jim udělala místo a sedám si na roztažený spacák. Edgar si svou skromnou postel rozkládá vedle mě a já si vyndávám jednu ze svých lahví vody, abych zahnala sucho v krku. Jako večeři zhltnu jeden z krajíčků chleba, víc si sníst nedovolím. Nemám ani představu, jak dlouho budeme muset svůj čas trávit v podzemí, ale nehodlám hladovět hned během prvních dní.

Studenou vodou zapíjím poslední drobky a láhev schovávám zpět do batohu. Viktor s Edgarem nic nesní. Jen já tu figuruji, jako hladovec. Víčka se mi klíží, bundu si dopnu více ke krku, boty složím pod batoh a jako larva se schovám do spacáku, který mě celou noc bude chránit před promrznutím, které nám takhle hluboko pod povrchem hrozí.