Lovec démonů Gemma

VII. Zlý sen

Přijde mi to jako ironie, ohledně zbytečného ohrožování životů, ale jakmile svou myšlenku dopoví musím vypadat jako mrtvola.

Obličej mi náhle zesiná a já v němém úžasu pootevírám ústa. Všichni přítomní se na nás otáčí a čekají na jakoukoliv reakci. Nedočkají se. Všichni máme popelavě šedé obličeje, včetně Edgara, který vypadá více než šokovaně.

Pokud opravdu existují nějací bohové, kteří na nás dohlíží, tak mají opravdu špatný smysl pro humor. Nejen, že jsem skončila s Edgarem, ale vydat se do podzemí bylo trochu moc silný kafe, hlavně pro mě.

Neuběhnu ani kilometr, aniž bych nezačala sípat a mám se vydat do podzemí, kde budu muset čelit démonům, se kterými mám nejmenší možné zkušenosti?

Studenými prsty svírám opěradlo křesílka přede mnou a o plast se opírám čelem, abych aspoň na chvíli mohla zavřít oči. August se vedle mě předkloní a rázem se celým sálem rozezní znechucené výkřiky, když se vyzvrací do uličky těsně vedle křesla jedné z pivoňkových dam.

Připadá mi to, jako dost špatný vtip nebo hodně zlý sen. Odstřihávám se od okolního světa a pevně k sobě tisknu víčka, abych zapudila přicházející nevoli.

Sál se rázem vyprazdňuje a v místnosti zůstává naše povedená trojice a Andromeda s Viktorem, který se usazuje před nás.

Podávám Augustovi kapesník, který vděčně přijímá a utírá si jím rty. Mám chuť něco říct, ale všechna slova mi Viktor vzal svým prohlášením.

„Až budete schopni vstát, dojděte si zabalit nejnutnější potřeby maximálně na dva dny. August tu zůstane,“ dodává po chvilce.

„Jako teď?“ ptá se stále rozklepaný zrzek schovaný za tlustými brýlemi.

„Jakože nejdeš vůbec,“ upřesňuje Andromeda a nezaujatě si prohlíží nehty, já je s otevřenou pusou poslouchám.

„Zůstaneš zde a budeš nás navádět, jak jsem se přesvědčil, jsi machr přes počítače, takže by to neměl být problém.“ Pomalu mi to dochází, takže jdeme podle všeho tři. Edgar, já a Viktor, protože upřímně pochybuji, že by rusovlasá žena šla s námi.

Nechávám je za sebou a spolu se starým Lovcem opouštíme sál.

„Vem si toho víc,“ podotýká ke mně tiše, když jsme mimo doslech.

„Nejlépe tři lahve čistý vody, oblečení jen nějakou teplejší bundu, pevný boty a kalhoty, kterejch ti nebude líto, až budou potřísněný krví. Jídlo ti donesu,“ překvapeně se k němu otáčím. Mám chuť se ho na pár věcí zeptat, ale předbíhá mě.

„Tohle jsem už zažil, tři dny jsou příliš málo. Zabala netuší kdo ho tam dole čeká, dej na má slova, Versová.“ Slyšet od něj své příjmení je zvláštní, ale něco mi říká, abych se vykašlala na Viktorův rozkaz a následovala Edgarova slova.

Odhodlaně přikývnu a zahýbám ke svému pokoji, kde za sebou zavřu a vše začnu pečlivě skládat do velkého, outdoorového batohu.

Dvě teplejší mikiny, tři dvou litrové petky čisté vody, zápalky a dezinfekci s čistými obvazy. Převléknu se do pracovních kalhot, které by se mi stěží povedlo rozškubnout, teplejší bundu si uvazuji kolem pasu právě ve chvíli, kdy se ozve zaťukání na dveře.

S klidem otevřu a Edgar položí objemnou hromadu věcí na postel.

„Půlka věcí co jsem ti přidal ti zatím nebude dávat smysl, ale určitě svý využití najdou.“ Pouze přikyvuji, popravdě mu nemám co říct, možná díky.

S jeho pomocí naskládám věci do batohu a v dlani sevřu malou solničku.

„Sůl?“ zvednu obočí a tázavě se na něj podívám.

„Jak jsem řekl, některé věci ti nebudou dávat smysl,“ ledabyle pokrčí rameny, až teď mi dochází, že by mi mohl dělat otce. Černé, prošedivělé vlasy má nakrátko zastřižené a vousy mu na bradě aktuálně tvoří neposedné strniště.

„Děkuju,“ dodávám tiše, když opouští pokoj.

„Nemáš zač, Versová,“ kývne hlavou a zavře za sebou dveře. Posadím se na postel a ruce si složím do klína, s pohledem upřeným na bílou zeď pokoje se snažím načerpat aspoň trochu odvahy, která by se dala využít.

Slunce se nachýlí k západu. Do těla se mi pomalu vkrádá chlad, který mi šplhá po páteři, obratel po obratli. Chloupky na zátylku se mi v husí kůži postaví a já se konečně proberu ze zahledění.

Mátoživě vstanu z postele a přejdu do koupelny, dlouhé vlasy si rozpustím z vysokého uzlu a začnu je splétat do temně fialového copu, aby mi překážely co možná nejméně. Stále si připadám jako ve snu a doufám, že se co nejdřív probudím, abych se své fantazii mohla zasmát.

Možná se chci i vrátit na internát k policejní akademii, nemusela bych čelit potvorám jako byla ta, která znetvořila malé tělíčko. Při vzpomínce na fotografie se mi opět zhoupne žaludek a v drtivé síle mi konečně dojde, k čemu jsem byla před pár okamžiky zvolena.

Zoufale se posadím na kobereček a zády se opřu o vanu, rukama si obejmu ramena a po tvářích se mi svezou první slzy. Poslouchám tlukot svého srdce a propadám narůstající bezmoci. Hrudník mi zachvátí plamen, ale rázem je zhašen a nahradí ho spalující mráz, ruce se mi klepou a tepavá bolest hlavy mi rozeznívá kosti jako gong. Popraskané rty pevně svírám k sobě a nepřestávám se třást. Další slzy mi stečou po tváři, přes bradu a jako nepatrné perly zmizí v látce mikiny.

Čelem se opírám o kolena a dlaněmi si třu paže, abych zahnala zimu, která se mi zaplétá do vlasů a šplhá po páteři jako démon číhající v přítmí podzemí.

Poslední paprsky dne mě polaskají po tváři, než zmizí za horizontem a spolu s ním i moje naděje na zlý sen. Nesním. Teď mi je ještě více do pláče, představa zúžených prostor podzemí mi hýbe žlučí. Další třas projede mým tělem, ale já se i přes všechnu zimu, bolest a slzy pomalu zvednu.

Oči mě pálí a nos i tváře mám rudě flekaté od slz, ale nemůžu zde dál sedět. Možná mi nedochází nutnost celé téhle podzemní akce, ale třeba malá holčička, která zmizela uplakané ženě, bude mít šanci na záchranu.

Obličej si rozklepaně opláchnu studenou vodou, abych zahnala ospalost a vyrovnala barvu ve svém obličeji.

S těžkou hlavou se obuji do pevných bot, které by mi neměly dělat puchýře a teplou bundu si zapnu přes hrudník. Naposledy se zkontroluji v zrcadle, černá, kožená bunda mi postačí na celou výpravu a maskáčové kalhoty by mi měly nějakou dobu vydržet neroztržené. S popelavou barvou ve tváři a světlými rty bohužel nic neudělám, tudíž popadám batoh a s posledním, bezmocným pohledem přes rameno opouštím pokoj, vstříc temnému podzemí.