Lovec démonů Gemma

XI. Přírůstek

„Myslíte, že umřela?“

„Neumřela, dýchá.“

Pokusím se otevřít oči, ale jen se mi bezmocně zachvějí víčka a já zůstanu uvězněná ve tmě. V hrdle mě pálí a celé tělo mám jako po výprasku.

„Neměli bychom jí vzbudit?“ Konečně poznávám Viktorův hlas zastřený ochraptěním. Zhrublá ruka mě popadá za rameno a lehce se mnou zatřese. Snažím se něco říct, ale rty mám popraskané a jako by mi nepatřily.

„Gemmo?“ Edgar mi znovu zazmítá ramenem a mě se po nekonečně dlouhé době podaří pootevřít těžká víčka.

„Žije,“ oddechne si mně naprosto neznámý hlas. Zní pisklavě a až nepřirozeně vysoko.

„Gemmo?“ Mé křestní jméno zní z Edgarových úst štiplavě jako kouř dráždící v nose. Prudce se rozkašlu a celou hrudí se mi rozlije bolest.

„Podejte sem tu vodu,“ nařizuje starý lovec a pomáhá mi do sedu. Mám co dělat, abych se nezhroutila zpět na záda. Mlžné obrysy mých přátel začínají nabírat tvarů a konečně poznávám, že jsem se nemýlila. Nejsme tu sami. Těsně vedle nohou mi sedí dítě. Jindy růžové tváře má zamazané a blonďaté vlasy jí trčí do všech stran, noční košilka na ní visí a celý lem má ušmudlaný od neustálého tahání po zemi.

Nakloní hlavu aby si mě prohlédla, ale já si od Viktora beru hliněnou misku s nechutně zapáchající vodou a hltavě se napiju, až mi břečka teče po bradě. Dívka se zahihňá a posadí se vedle mě na římsu a začíná mě tahat za fialové pramínky vlasů, které se uvolnily z copu.

„Já jsem Nora,“ zasměje se a prohlíží si mě svýma obrovskýma, panenkovskýma očima. Odkládám prázdnou misku a utírám si rty do rozškubaného rukávu. Až teď mi dochází, jak zuboženě všichni čtyři vypadáme.

Viktor má natrhlý ret a pod nosem má stále trochu zaschlé krve. Blonďaté vlasy s hnědými melíry má rozcuchané do všech stran a oblečení potrhané na dlouhé cáry. Edgar na tom není o nic líp, každý centimetr kůže mu pokrývá zaschlé bláto a démonní krev.

„Co se stalo?“ ptám se na otázku, která zřejmě zajímá nás všechny.

„No,“ začne Edgar, „poté co jsi se jim vysmekla začal povyk. Vřeštěli jeden přes sebe a začali se soustředit jen na tebe.“

„Přeskakovali se a div se navzájem neušlapali,“ zasměje se malá Nora po mé levici a bez ostychu se mi posadí na klín.

„Spolu s Viktorem jsme tě napodobili, ale na nás nebyl takovej nával. Jednoduše jsme vzali roha a zkusili jsme doběhnout co nejdál odtud. Bohužel nás doběhli, ale kdybychom nenarazili na slepou uličku neměli by šanci.“ Viktor přikyvuje a zády se opírá o hrubě tesanou zeď.

„Neměli jste šanci,“ promlouvá tiše holčička a prohlíží si špinavé nehty.

„Co prosím?“ Edgar vypadá, že tomu rozumí úplně stejně jako já. Všichni se na ní tázavě podíváme.

„Berou to jako hru a mimo to, je tu jen jeden východ, který vás s jistotou zavede ven.“ Ledabyle krčí rameny a nakrčí obočí, když vidí naše nechápavé výrazy. Povzdechne si, v jejím případě to vypadá až komicky, a vstane. Přejde k mřížím.

Hubenou ručku protáhne skrz bílé mříže a ukáže do tmy.

„Přivedli vás odtamtud. Jiná cesta není, ale stále tu jsou uličky a krvelačné potvory, které vás chtějí zabít.“ Pokrčí drobnými rameny a ruce svěsí k pasu. Překvapeně ji sledujeme, ví toho dost o celém systému, ale hlavní otázkou zůstává jak dlouho je tady dole a je to opravdu dítě které hledáme?

„Je vás tu víc?“ ptám se a hlavu nakloním na stranu. Dívenka zavrtí hlavou.

„Když zjistili, že tu je někdo další potřebovali materiál.“ Nadechuji se, abych se zeptala jaký, ale Edgar na mou nevyřčenou otázku odpovídá: „Kosti.“

Žaludek se mi zhoupne. K bílým mřížím jsem se tiskla, abych viděla ven. Celou dobu jsem byla v přesvědčení, že to je pouze dřevo.

Než se naděju udělá se mi zle. Nora ke mně přihopká a pod ústa mi strčí kýbl právě ve chvíli, kdy obsah svého žaludku vyzvracím. Zápach mě štípe v nose a do očí se mi nahrnou slzy. Dávím se a Edgar mi ochotně drží vlasy.

„Jak dlouho tu jsi?“ ptá se Viktor v mé dávicí chvilce. Nora pokládá kýbl na zem a sedá si na hliněnou zem.

„Nevím,“ krčí rameny, „čas tu běží jinak.“ Ústa si utírám do kusu Edgarova trika, který utrhl pro mé potřeby. Vše okolo mě se mi hnusí. Hrubě tesané stěny, bílé mříže z kostí i inkoustové stíny za ochrannou bariérou.

Kbelík odnáším do kouta a vyčerpaně si sedám zpět na nízkou římsu. Nora mi sedá zpět na klín, objímám jí kolem vychrtlého pasu a čelem se jí opřu o rameno. Hlavou mi běží všemožné scénáře a většina z nich začíná slovy co když…

Znaveně zívám, Viktor i Edgar zrovna tak. Přítmí cely jen s drobnými odlesky světla nám vytváří úkryt, ale ne navždy. Náš malý přírůstek se mi choulí v náručí, schovám jí v pevném objetí a hlavou se opřu o zeď za mnou. Vyčerpaně zírám do stropu schovaném ve tmě a snažím se zpracovat co se to vlastně seběhlo.

Mříže cely se otřesou, rychle zvednu hlavu a napůl zvědavě, napůl vyděšeně hledám příčinu hluku. Za vchodem do cely se krčí nevelká skupina démonů. Vyplazují jazyky a olizují si jimi oči bez víčka. Některým se na kůži lesknou matné odřeniny, jen tiše doufám, že jsme jim to způsobili my.

Nora se zavrtí a zvedne hlavu, narovná záda a v náručí se mi viditelně napne. Démoni znovu zachrastí mřížemi a teď už je na nohou i Edgar s Viktorem. Postavím se jim po boku a drobnou dívku schovám za nás.

Edgar zaskřípe zuby a zatne pěsti až mu staré klouby zaúpí.

„Miláškové mají strach,“ zasyčí posměšně největší z nich s nechutně vystouplými žebry a s lopatkami jako zárodky křídel. Rozštěpený jazyk mu kmitne a výhružně vycení tesáky.

Nora mě chytí za ruku, něžně jí stisknu drobnou ručku a nespouštím oči z monster před námi. Viktor svraští obočí ve zlobném pohledu.

„Chceme jen tu velkou,“ zasyčí mohutný démon ke svým temným druhům a pár z nich proleze skrz mezery v mřížích.

Démoni se proti nám vrhnou s vyceněnými zuby. Edgar se jim postaví do cesty, ale odmrští ho na protější zeď jako by byl malým dítětem.

Viktor popadá Noru a odstrkuje ji za sebe, čímž se mi vzdaluje a já tak před nimi stojím sama tváří v tvář smrti. Bojový postoj mi proti nim není k ničemu, proto poslouchám tichý hlásek pitomosti v mé hlavě.

Mohutné monstrum mě popadá za paži, smýknu s ním o zem a nezapomenu mu uštědřit pořádnou ránu do zátylku. Mezi tím se ke mně přitočí další a než stihnu démonovi ležícímu na zemi uštědřit smrtící kopanec, zespoda do brady, sráží mě k zemi.

Zachroptím, ale žádné bezvědomí se nedostaví. Cítím krev ve tvářích, když mi démoni vyhrnou triko výš než by mi bylo milé.

Kopu kolem sebe nohama, ale je mi to prd platné. Monstra mě pevně svírají a bez nějakého citu mě vyvádí ven mimo bezpečí cely.