Lovec démonů Gemma

XII. Jízdenka zpět

Ve tmě, která mě obestřela hned po vstupu do temného brlohu, lapám po dechu. Obličej mám zmáčený a oči mě pálí od nechutně zapáchající vody. Démonní spáry mi drásají kůži na hlavě div mě nezbaví všech vlasů.

Dalším škubnutím za temeno mi obličej ponoří do kýble s vodou a pevně drží. Snažím se jim vymanit, ale drží mě pevně. Temná tekutina nechutně zapáchá a dostává se mi do nosu a úst. Znovu sebou zazmítám, tentokrát mě vytáhnou a hlavu mi zakloní nazad.

Démoni kolem vydávají kašlavé zvuky připomínající smích. Kašlu a prskám nechutnou břečku, vlasy mám promáčené a po spánku mi stéká čůrek vody.

„Zabila nám kamarádíška, za to bude trpět.“

Nestihnu se ani nadechnout a obličej mám znovu ponořený pod ledovou vodou.

* * *

Bezohledně mě vhodí zpět do cely. Vyčerpaně se skácím k zemi.

„Gemmo!“ Viktor mi přiskočí na pomoc. Lapám po vzduchu jako ryba na suchu a pohled se mi mlží. Edgar mě nadzvedne a položí na římsu.

„Má štěstí,“ promlouvá šeptem Nora a hladí mě po vlhkém čele. Vyčerpaně rozmrkám černé můry bezvědomí a pootočím hlavu, abych na ně viděla.

Edgar má zamyšleně nakrčené obočí a Viktor mě něžně drží za ruku.

„Co je to za démony?“ ptám se chraplavě. Nora se už, už nadechuje, aby mi odpověděla, ale starý lovec ji předbíhá:

„Jsou to démoni čeledi Avakar. Jinak řečeno stavitelé.“ Neznatelně přikývnu a snažím se si to srovnat. V cele houstne vzduch nafukovaný nevyřčenými otázkami a tajemstvím, které sálá snad z každého hrubě otesaného kamene.

„Co jsi myslela tím, že měla štěstí?“ Viktor svou otázku otáčí k malé Noře, která mi prsty češe vlasy.

„Většinou neskončí jen u topení. Pokračují pak novým vzhledem a dalšími mučícími technikami,“ vypraví ze sebe přiškrceně a nevědomky mi škubne za pramínek vlasů. Škubnu sebou, ale mlčím.

„Většinou ustřihují oční víčka, sešívají rty a své oběti zavírají do prašného kutlochu.“ Žaludek mi znechucením poskočí.

Hlavou se mi ozve bolestivý vřískot týraných. Krev stékající po tvářích tvoří rudé slzy a démoni se zmítají v kašlavém smíchu. Oběti se snaží otvírat sešité rty a zmítají sebou v místo plné prachu. Škubou sebou v předsmrtné agonii a snaží se dostat pryč. Krev se mísí se slzami a oči jim začínají natékat.

Zavrtím hlavou, abych vyhnala nechutný výjev ze svého podvědomí. On se ovšem jen tak nevzdá, hlodá do zdravého vědomí a působí mi bolehlav.

Edgar si unaveně protírá oči a sedá si na zem. Nora měla pravdu, čas tu běží jinak. Můžeme tu být zavřeni několik dní nebo pouze pár hodin, ale na všechny dopadá těžké břemeno okamžiku.

Starý lovec vypadá mnohem starší a čelo mu brázdí nové a nové vrásky. Viktor hledí do prázdna a i na něm se podepisuje obsáhlý seznam starostí. Nora vypadá, že se toho pro ni moc nezměnilo a já se cítím bezmocně. Chci křičet, plakat, umírat, ale zmůžu se jen na bezduché sledování zdi naproti.

Nic necítím, přijde mi, že jsem právě umřela, a na živu mě drží jen tělesná schránka.

* * *

Po ani nevím jak dlouhé době se ozve zařinčení mříží. Bezduše pootočím hlavu právě ve chvíli kdy se jeden z démonů napřáhne a uštědří spícímu Viktorovi kopanec do žaludku. Bezmocně zachroptí a schoulí se do klubíčka kryjíc si hlavu. Vstanu, malá Nora se schová za mě.