Lovec démonů Gemma

V. Ztráta víry

„Nikdy se nespoléhej na chyby protivníka! Pouze využívej jeho slabin!" volá na mě Viktor, mezitím co balancuji na kladině a vyhýbám se jeho mušce. Dobrých dvacet minut schytávám rány míčem, jen díky jeho smrtelně přesnému míření. Pohmožděný nos a čelist mě bolí, ale už to není jediná bolest na mém těle.

„Využívej svých přednostní pro jeho přelstění!" Úspěšně se skrčím před hozeným míčem, ale prudký pohyb mě vyvede z těžce vydobyté rovnováhy a já nebezpečně zavrávorám. Viktor na nic nečeká a dalším, přesně hozeným, míčem mě sráží z kladiny a já dopadám na zadek, na zem.

Z úst vypouštím sprosté zakletí a nemotorně se vyhýbám dalšímu míči, který po mně byl vržen.

„Mluv slušně, Gemmo!" napomíná mě, ale já na něj jen dětinsky vyplazuji jazyk a vstávám. Oprašuji si stehna a zadek s hlavou skloněnou k podlaze. Už aby byl konec, v duchu se ušklíbám a znovu si připomínám: Ty jsi na to kývla.

Z potměšilého potěšení zvedám jeden z míčů a vrhám ho proti Viktorovi. Ten ho s překvapivou elegancí chytá a pokládá ho na zem.

„Pokračujeme," vyzývá mě se škodolibým úšklebkem a přechází k provazům určeným pro šplhl.

„Vzhůru, Gemmo, zazvoň na zvon." Ušklíbá se a zpoza beden vytahuje těžkou, neprůstřelnou vestu, kterou si s jeho pomocí upínám přes hruď. Bezmocně zvedám hlavu a pohlížím vzhůru ke stropu, kam se mám dostat s těžkým závažím kolem hrudi.

Do roztřesených prstů chytám provaz a s prvním zabráním zahřátých svalů se vytáhnu nad zem. Paže mě svrbí a rázem zpocené dlaně mi podkluzují na hrubém provazu. Ztěžka polykám, rty i hrdlo mi vysychá a já jen zoufale sleduji svůj cíl.

Viktor s rukama na hrudi stojí pode mnou a bedry se ledabyle opírá o kozu, nemůžu uvěřit, že jsem mu byla ochotná kývnout k sebe týrání.

Provaz si omotám kolem kotníků a vyšplhám výš. Paže mě začínají brnět od náhlé zátěže, ale na bolest nedbám a po provaze se sunu výš. Rty pevně svírám k sobě do úzké linky a koušu se do jazyka, abych zahnala stoupající škálu bolesti.

Po malých stupních se posouvám výš, paže mi začínají planout trýznivou bolestí, která požírá mé svaly jako ten nejprudší žár. Klouby prstů mám bílé od křečovitého svírání provazu a po spáncích mi stéká lepkavý pot.

Musím přeskočit z jednoho provazu na druhý, abych se dostala blíže ke zvonu s rudou stuhou visící ke mně. Bílé světlo mě bodá do očí a po tvářích mi stékají slzy, kvůli omezenému mrkání. S hlubokým nádechem zatínám bolavou čelist a pouštím svůj záchytný bod, jen abych se zkusila zachytit jiného.

Hlasitě, zajíkavě vykřiknu, když mi druhý provaz proklouzne mezi prsty a neprůstřelná vesta mě stáhne k zemi. Hlavu zvrátím nazad a celý svět se mi několikrát otočí, než s hlasitou ránou dopadnu na zem. Zuby mi cvaknou o sebe a já si málem překousnu jazyk. Z hrudi mi uniká všechen vzduch a já se snažím hltavě nadechnout, hlava mi brní a před očima mi tančí hvězdičky.

Viktor nade mnou kroutí hlavou a odvrací ode mě, možná zklamaně, pohled.

„Měla by sis jít lehnout, Gemmo." Tato slova mi začínají pít krev, ale když se zvednu ze země Velitel je ten tam, a zbyl po něm jen osobitý závan pánské voňavky. V sedě zatřepu hlavou, abych se zbavila nepříjemné, tepající bolesti na spáncích a zvednu se ze země. Vestu si stahuji z hrudi a nechávám jí položenou na koze, než i já opustím halu. Hruď mě pálí a čelist mi brní od prudkého cvaknutí zubů.

Dotknu se kliky do svého pokoje a v tu ránu do mě udeří uvědomění. Ztrácí víru, Viktor přestává věřit, že by to jeho skupina mohla zvládnout. Ale co? To je otázka, která mi neustále vrtá hlavou. Co mohlo být tak hrozného, že se vydal právě sem a s námi. Věnuje nám čas, ale to nestačí. Andromeda to ví, její pohled, kterými se na nás dívá, nám vše říká. Jen se musím naučit číst v jejích nevýrazných duhovkách.

Sedám si do křesla a s pohledem upřeným na město se nechávám větrem myšlenek odvát do svého podvědomí.

* * *

Nemám žádnou chuť k jídlu, ale vím, že bych něco sníst měla. Celou jídelnou se nese vzrušený šepot purpurové Jednotky, nevšímám si jich. Spolu s Edgarem a Augustem sedíme u skromné snídaně, ale ani jeden z nás nejí. Spíše jídlo jen tak přendáváme ze strany na stranu. Andromeda a Viktor se na snídani nedostavili a jsem možná i ráda. Po včerejším zklamáním, které jsem slyšela v jeho hlase se mi nechtělo se s ním setkat.

Edgar si zapálí a já ho ani nezastavuji. Všichni jsme jistým způsobem vyčerpaní, ale každý z jiného důvodu. Augustovi se pod tlustými skly rýsují fialové kruhy a tváře má téměř rudé od problémů s pletí.

Edgarovi chybí cigarety, neustále je vůči nám nevrlý a spíše se nám vyhýbá. A ze mě saje sílu Viktorovo zklamaní. Celá jídelna utichne, šedé, bouřkové mraky nepropouští do místnosti žádné slunce a hrozí, že se pod náporem vody roztrhnou.

Andromeda vstoupí do jídelny a všechny pohledy se přesměrují k ní. Ohnivé vlasy má rozcuchané a tváře rudé, se zdviženým obočím ji sleduji, ale když se ani nepodívá naším směrem skláním pohled zpět k jídlu, které je roztahané po talíři.

Po bezduchém koukání do prázdna vstávám do stolu a opouštím jídelnu, mračna nad městem a základnou se prudce roztrhla a ledové kapky dopadají na okna v tichém: Kap. Kap. Z jídelny si odnáším pouze jablko, které si chci schovat na později. Pomalu stoupám po schodech, až do patra kde mám já i Edgar s Augustem pokoj.

Pomalu vcházím dovnitř a zavírám za sebou dveře, jablko nechávám na nočním stolku a sedám si do křesla před okno. Šedé provazce vody bičují město a opozdilce, kteří se nestihli schovat do svých domovů. Z průhledného skla ovšem nesleduji město, ale sleduji dívku, která mi pohled oplácí.

Kým vlastně jsem teď? Učednicí, která padá hlouběji bez možnosti zachycení se kořene stromů. Nepoznávám se, tmavě fialové vlasy s ofinou do čela se staly mou součástí, když jsem nastoupila do učení, ale šedé oči stejně pronikavé jako bouřková mračna mi zůstaly.

Odvrátím pohled od skleněného zrcadla, právě ve chvíli, kdy se z přízemí ozvou strohé rozkazy a... pláč.