"Ještě to stáhněte... Ano, přesně tak."
"Uhh," vydala ze sebe ztěžka Mary, když žena za ní znovu zatahala za šňůrky na jejích zádech, čímž ještě více sešněrovala její už tak dost stažený hrudník.
"Ale jak budu dýchat?" zeptala se a snažila si představit tu zátěž, až bude tancovat. Zpříma jí ale nikdo neodpověděl.
"Je to důležité. S těmi křídly to bude vypadat mnohem efektivněji."
Jo. A ten efekt, kdy budu rozpláclá na jevišti lapajíc marně po dechu, zapůsobí na všechny taky skvěle, pomyslela si v duchu, ale rozhodla se raději mlčet. Její námitky by stejně nevyslyšeli. Nezajímají je, to už si stihla všimnout.
Oblékla si na sebe župan a přes chodby, kde panoval naprostý chaos a panika před rychle se blížícím večerem a vystoupením, zamířila do maskérny. Pobíhalo se sem a tam, jeden překřikoval druhého a všichni byli naprosto ztraceni a jediné, co zvládali bylo, že vinu házeli na všechny kolem sebe, avšak sebe vynechávali.
V maskérně, kde už byl o poznání větší klid, na ni čekali. Překvapivě. Ani tady se totiž moc nestíhalo, ale nebylo to tak šílené jako venku za, naštěstí zavřenými, dveřmi.
Posadila se na židličku s pohodlným opěradlem a zadívala se na sebe do zrcadla. Únava, jíž pociťuje, je patrná a i v její tváři. Jenže kdyby jí teď řekli, že si může lehnout, odpočinout si a na chvíli si v klidu pospat, nemohla by. Nedokázala by vypnout a jednoduše usnout. Je unavená, ano, ale takovým tím způsobem, kterým si člověk prochází každým dnem a každou hodinou. Když je ve škole, když je v práci, prostě neustále...
Avšak to očekávání, nervozitu, zároveň i nadšení se strachem, to cítí veškerými milimetry svého těla. A líbí se jí to. Sice si rozhodně netroufá předpokládat, jak to skončí, jestli dobře, špatně, skvěle či úplným fiaskem, no chce to prožít co nejdříve, protože nikdy to nebylo takové jako nyní. Tak velké. Důležité. Sledované. A ona je toho všeho samým srdcem.
Ještě před dvěma dny si to pořádně neuvědomovala, byla jako prázdná schránka, no teď...
Ale i přes tohle všechno se nemůže zbavit myšlenky, co se jí několik dnů pomalu, ale jistě vkrádala do mysli, že tohle je to poslední, co ve své taneční kariéře předvede. Labutí jezero je jejím osobním vrcholem, jehož chtěla za každou cenu dosáhnout. A tak se taky stalo. Ačkoliv v mnoha ohledech bohužel.
Přišla o Harryho. Ne doslovně... i když možná ano, přišla o něj vlastní vinou. Přiznává to, protože tomu tak skutečně je. Poté, co se jí vše rozleželo po několika dnech v hlavě, si uvědomila, že už je možná pozdě. Ignorovala jej. Nejspíš proto, že věděla, jak by to vypadalo, kdyby dělala přesný opak. Oba by chtěli zcela odlišné věcí a na nějakém kompromisu by se nebyli schopni dohodnout, tím si je jistá.
A vzhledem k tomu, jak to teď mezi nimi je, jestli ovšem mezi nimi stále vůbec něco je, chce opravdu vědět, zda se tu objeví. Nebo alespoň někdo z kluků. Přála by si to. I kdyby si měli povědět pouhé ahoj, byla by jim vděčná, že dorazili, přestože ve skutečnosti ani jednomu z nich slovo balet v podstatě nic neříká. O tom se již několikrát sama na vlastní uši a oči přesvědčila.
Jakmile ji nalíčili na bílou labuť a učesali, odešla, aby uvolnila místo pro další, do své dočasné šatny, kde se uvelebila na malé pohovce. Pohlédla na hodiny visící kousek ode dveří na bílé stěně, díky čemuž se uvnitř ní všechno sevřelo. Tři čtvrtě hodiny.
Zhluboka se nadechla a natáhla se pro svůj mobil. Očekává totiž ještě jednoho člověka. Tanyu. Tanyu, která tu už vlastně měla dávno být. S ní, aby ji podpořila, jak ostatně taky slíbila. Ale není tady. A v tuhle chvíli si opravdu nedovede představit, že by ani nepřišla. Potřebuje ji. Jako svou oporu.
