Už po druhé v jenom týdnu byla ve své oblíbené čajovně. Tentokrát však s jiným člověkem než s jejím bývalým trenérem. Matthew Larriston seděl naproti ní a pozorně zkoumal čajový lístek a jeho veškeré nabídky. Ona sama už měla dávno vybráno, a tak trpělivě vyčkávala na svého společníka.
Stále to nechápala.
Potom, co ji pozval nedaleko od akademie na kávu, kterou však odmítla, jelikož ji nepije, se dohodli, že tedy dle jejího návrhu půjdou sem do čajovny. O té "nabídce" však ještě nemluvili. Mary nevěděla co od toho očekávat, ale už jenom zvědavost ji donutila souhlasit s touto podivnou schůzkou. Musí to být opravdu důležité, když jí to nechtěl říct jen tak 'mezi dveřmi'.
Připadalo jí to zvláštní. Přeci jen, se ředitelem vaší školy nechodíte běžně na čaj. A to i když jeho věk nepřesahuje ani třicítku. A vůbec k tomu nic nepřidává ten fakt, že je dost pohledný. Vlasy vyčesané nahoru, boky vyholené, hluboké modro-zelené oči a mírné strniště na ostře řezaných rysech tváří. Nikdy neoblečený jinak než v kvalitním obleku, stejně tak jako nejjemnější košile, co jisto jistě použije jen jednou a pak je zahodí, nosí každý den. Na první pohled zcela dokonalý a takovéhle lidi nepotkáváte denně.
"Co mi doporučíte?" zeptal se zničehonic nic a upřel na dívku pohled, zatímco zavíral kožené desky. "Je tu skutečně velký výběr."
"To ano," uznala. Jí samé trvalo poměrně dlouho, než tu z těch všech objevila ten její 'výherní'. "No ale já mám nejraději zelený čaj s mlékem a s karamelovým sirupem. Bez cukru a horký."
"Tak dobrá, rád ho vyzkouším." Kývl a položil lístek na stolek.
Poté nastalo ticho. Trapné ticho. Alespoň Mary to tak připadalo a váhala, jestli má promluvit první. Nevěděla, přesto to však nakonec udělala.
"Tak... o čem se mnou potřebujete mluvit, pane Larristone?" optala se. "Zmiňoval jste se o nějaké nabídce," dodala.
"To ano, ale nejdříve bych se vás sám chtěl zeptat na pár otázek, pokud vám to nebude vadit." Tázavě na ni hleděl s lehce pozvednutým obočím, čekajíc na její odpověď.
"Ne, nebude," ujistila ho a byla si jistá, že nedočkavost a hlavně zvědavost nejde v jejích očích přehlédnout. Až příliš moc chtěla vědět, o co tu jde.
"Už jste někdy přemýšlela o tom, kam až byste to chtěla dotáhnout?"
"Samozřejmě." Jak se vůbec může na něco takového ptát? Takovéto myšlenky se jí honily hlavou neustále, nebyl by den, kdyby ne. "A chci, aby to bylo co nejvýše."
"To mě nepřekvapuje," poznamenal si pro sebe s mírným úsměvem na rtech. "Vaši ambice se mi vskutku zamlouvají."
"To mně taky, ale dosáhnout jich je těžké."
"Vím, o čem mluvíte. Takže to vezmeme stručně, co myslíte?" Zmateně, avšak pro jistotu, přikývla na souhlas.
"Jste schopna trénovat každý den?"
"Ano."
"Od rána do večera?"
"Ano."
"Snesete tvrdou dietu?"
"Ano."
"Zničená chodidla?"
"Ano."
"Neustupující bolest?"
"Ano."
"Upřímnost?"
"Ano."
"V tom případě, udělám z vás dokonalou černou a bílou labuť. Chci vás trénovat do Labutího jezera, Mary Aylesworthová."
