Nasedl do svého auta a rozjel se do rušných ulic města. Dlouhými prsty křečovitě svíral volant, až se mu svaly na rukou pevně napínaly a soustředěně upíral pohled na vozovku. Stále přemýšlel nad tím, co se tu děje. Jakoby mu to včera v hlavě nešrotovalo dost, ale jednoduše si nemůže pomoct, i když se mu to včera pokusila vysvětlit.
Povzdechl si a lehce zatřepal hlavou. Silou vůle zahnal všechny myšlenky pryč a soustředil se pouze na řízení, přičemž se autem linuly tiché a příjemné tóny písně hrající z rádia, jež ho svým způsobem uklidňovaly.
Když dojel na místo, kde měli domluvené focení, asi čtvrt hodiny hledal volné místo na zaparkování. Každou uplynulou minutou byl popuzenější a ze rtů mu uniklo několik neslušných slov, kterými si od své momentální stupňující nepříjemné nálady ulevoval.
Konečně na parkovišti našel volné místo a s vypětím všech svých řidičských dovedností, se mu podařilo zaparkovat na malém prostoru, který se mu naskytl. Radši se nezabýval tím, co ho bude čekat při odjezdu, protože vyjet bude asi nadlidský úkol.
Vytáhl z kapsy svých odrbaných černých džínsů mobil a podíval se, kolik je hodin. Má deset minut zpoždění, výborně. Zpropadené parkování, pomyslel si a rychlým krokem zamířil ke vchodu budovy. Velké prosklené dveře se před ním samy otevřely a ocitl se ve velké hale. Nehodlal se ale svým okolím zabývat, aby nemeškal ještě víc a připojil se k hloučku lidí v drahých oblecích a v jiném podobném oblečení, které se vůbec neshodovalo s tím jeho. Kostkovaná košile, černé tričko a již zmíněné roztrhané kalhoty sem moc nezapadaly, ale to mu bylo jedno. Trpělivě čekal, až výtah přijede a v hlavě si přehrával, kam má jít. Šesté patro. To je to jediné, co si pamatuje.
Takže nejenže jde pozdě, ale ještě ani neví pořádně kam. Skvělé, opravdu skvělé. Ve výtahu bylo více než těsno, tudíž byl rád, když mohl vystoupit a mohl volně dýchat. Rozhlédl se po šestém patře a uznal, že opravdu potřebuje pomoct. Nezbylo mu nic jiného než zamířit k recepci, u které byla žena asi kolem čtyřícítky se slušivými brýlemi, ale s ne moc příjemným výrazem. Skoro jako nesmlouvavý generál.
Nasucho polkl.
"Promiňte," oslovil ji nejistě a trochu sebou trhl, když na něho upřela své přísné oči.
"Ano?" zeptala se hrubším hlasem.
"Potřeboval bych pomoct. Mám tu být na focení, ale nemám tušení kam jít," říkal a snažil se o zdvořilý tón. Ne, že by se mu nikdy nestalo, že nevěděl, kam jít, ale většinou v tom nebyl sám. A teď si připadal, jakoby byl zpátky na škole a omlouval se učitelce matematiky, že zapomněl udělat domácí úkol, ale ve skutečnosti se na něj jen vykašlal.
"A jste?" zeptala se a přejela ho nedůvěřivým pohledem, přičemž si posunula brýle na nose.
"Harry Styles," odpověděl mírně zaraženě. Začal silně uvažovat o tom, že je třeba v úplně jiné budově, než má být, protože ta žena očividně o ničem neví.
Nahlédla do nějakých papírů a přikývla. "Ano, Harry Styles," zamumlala si pro sebe. "Poslední dveře nalevo, tam už se o vás postarají," řekla mu a dál už mu nevěnovala žádnou pozornost.
Nesouhlasně se zamračil. "Tak tedy děkuju. Na shledanou," zamručel a rozešel se na úplný konec chodby. Vážně ochota...
Na dveřích si přečetl cedulku Šatna a pod ní menším písmem Klepejte, prosím. Zaklepal tedy na dveře a pár vteřin počkal, než vešel. Nestihl se ani pořádně rozkoukat a už byl odtažen k věšáku, kde visela spousta nejrůznějšího oblečení.
