Po tmě odemkl dveře svého bytu, ve kterém nebyl už dobrý měsíc a klíče položil na malý botník při stěně. Povzdechl si a lehce se otřásl pod náporem zimy neobydlených místností. Hodně totiž v poslední době cestovali, a tak s kluky zůstávali společně, jelikož nemělo cenu, aby jel ani ne na dva dny na druhou stranu Londýna, to opravdu ne.
Teď však potřebuje být sám víc než kdy jindy. Utřídit si myšlenky, v nichž se nemůže vyznat ani po hodině řízení, které jej z neznámého důvodu vždy uklidňovalo. No opak je nyní skutečností.
První negativum k jeho už dosti pošramocené náladě.
Zamířil rovnou do kuchyně, co je spojená s prostorným, avšak téměř prázdným obývákem a automaticky otevřel lednici. Ale po zjištění, že je téměř prázdná a to, co v ní je, se ani zdaleka nedá pozřít, tak ji zase rychle zavřel.
Druhé negativum. Naposledy totiž jedl ráno a to ještě za pochodu.
Posadil se s hladovějícím žaludkem na tmavou pohovku, na níž rovnou začal pátrat po ovladači a zapnul televizi. Bezmyšlenkovitě přepínal z kanálu na kanál, až skončil u celodenního zpravodajství. Hlas moderátora ztlumil na minimum a hlavu si opřel o opěradlo za sebou.
Věděl, co ho teď čeká. Bezesná noc, během které se bude snažit najít nějaké rozumné řešení, co by jemu a Mary mohlo pomoct. Sice netuší, jestli to vůbec půjde, ale snažit se o to bude. Ráno snad bude mít mysl jasnější.
***
"Do prdele," zamumlal ochraptěle, když jej z poklidného spánku začal rušit domovní zvonek. Hlavu měl jako střep a zatímco si mnul spánky, vrávoravým krokem mířil ke dveřím. Jakmile za nimi však spatřil svou sestru s výrazem rozzuřeného býka, hned se je pokusil zavřít. Gemma ale byla mnohem rychlejší než on a bez pozvání, které od něj ale ani nečekala, vešla dovnitř. Sledoval, jak beze slov rázným krokem míří do obýváku a jeho nechává za sebou.
"Děláš si srandu, Harry?!" zakřičela na něj a on při tom zvuku měl chuť vyskočit z nejbližšího okna.
"Neječ," odpověděl ji znaveně a pomalu se doplahočil za ní.
"Neječ?" zopakovala po něm naštvaně a ukázala na konferenčí stolek, na němž se válelo několik lahví alkoholu, většina z nich prázdných.
"To jsi všechno vypil sám?" zeptala se.
Jenom přikývl. Po nočních hodinách bezduchého myšlení, co nemělo žádné výsledky, se uchýlil ke svému baru, který byl na rozdíl od jeho ledničky, plný. Nevěděl co, ani kolik toho do sebe dostává, no podařilo se mu na chvíli vypnout, a tak v tom nadále pokračoval. Dokud neusnul.
Zpozoroval, jak se Gemma zhluboka nadechuje, aby mu to zřejmě co nejpěkněji, jak může, vytmavila, ale tentokrát ji předběhl on.
"Je to taky tvoje vina," pronesl příkře.
"Cože? Moje vina?"
"Jo, tvoje vina. Protože kdyby jsi se mi alespoň slůvkem zmínila, jak na tom Mary je, tohle by se nejspíš vůbec nemuselo stát. A spousta dalších věcí taky."
"Co je s Mary?" zeptala se zmateně.
"Všechno!" vyhrkl a rozhodil rukama prudce do vzduchu, čehož hned následně kvůli bolesti ozývající se v jeho hlavě zalitoval.
"Nechápu, o čem mluvíš," začala se Gemma bránit.
"Ne?" Povytáhl obočí. "Chceš mi tvrdit, že jsi neviděla, jak moc zhubla? Nebo, že jsi si nevšimla, jak vypadá v obličeji? Že jsi si nepostřehla to, že kulhá?"
