Druhého dne tiše kráčela chodbou a mířila do společné kostymérny a maskérny, kde ještě měla pár věcí, které si v průběhu týdne nestihla odnést k sobě domů. Připadala si trochu trapně, že ještě Bradovi, který ji trénoval odmalička, neřekla o svém odchodu, i když včera měla mnoho příležitostí stejně tak jako jindy. Možná to bylo z toho důvodu, že by se mu nedokázala podívat do očí a s klidem říct: "Odcházím". A tak radši vše domluvila pouze s vedením a teď jsi jde pro poslední věci.
Otevřela hnědé lakované dveře a vešla do prostorné místnosti. Jen co si ji začaly ostatní dívky všímat, jejich konverzace utichala jako vždy. Mary tomu nevěnovala pozornost, byla zvyklá a věděla, že zaobírat se jejich nepřátelským chováním vůči ní, je zbytečné. Samozřejmě, když to začalo, mrzelo ji, že ji nevzaly mezi sebe, že se očividně vymyká jejich normám, ale postupem času si uvědomila, že s tím nedokáže nic udělat a kvůli nim se rozhodně žádným způsobem měnit a ani trápit nebude.
Cítila jejich pohledy ve svých zádech, a i přesto na žádnou nepohlédla a šla ke svému stolku, kde měla umístěno několik fotografií, složených plakátů a pár dalších drobností, které jí to tu vše zpříjemňovaly. Položila si malou krabici na stůl a pečlivě tam začala ukládat své věci. Po chvíli se začalo ozývat místností špitání a Mary ani nemusela nijak napínat uši, aby věděla, že mluví o ní. A to se taky hned potvrdilo.
"Odcházíš, protože to tady pro tebe není dost dobrý, nebo to už vzdáváš?" ozvalo se kousek od ní jízlivým tónem, jehož majitelka se ho ani nesnažila skrývat. "Upřímně si myslím, že je to spíš ta druhá možnost," dodala po chvíli a pak se pohrdavě uchechtla.
Jako nějaká čarodějnice co se prodává v obchodech na dřevěné houpačce, pomyslela si Mary v duchu a uložila do krabice další plakát, na kterém byla zobrazena její postava v technicky dokonale provedené figuře.
"Já si spíš myslím, že je to ta první možnost," přidala se další. "Dává nám přeci dost jasně najevo, že je lepší než my. Už jenom to, jak si tu nechává ty svoje plakáty a ostatní krámy, co nikoho nezajímají."
Ačkoliv Mary byla většinou duševně silná vůči jejich chování, dnes, z nějakého zvláštního důvodu si tak po jejich slovech nepřipadala, a proto zrychlila své balení.
"Přesně tak," souhlasil někdo další. "Tady tohle všechno je zřejmě pod její úroveň."
Mary přestala s pečlivým rovnáním, aby se něco nepoškodilo, nebo neroztrhlo a poslední věci do krabice jen hodila a šikovně urovnala její víko, aby se neotvíralo. Vzala svou krabici do rukou a otočila se k odchodu. Úlekem trochu nadskočila a automaticky před osobou, která před ní stála, ustoupila krok dozadu, ale tím vrazila do stolu, načež nešikovně zavrávorala, čímž si vysloužila zlomyslný smích od ostatních. Sklopila hlavu k zemi, aby neviděly její stud, ale právě tím to definitivně utvrdila. Dívka, kvůli níž málem spadla, se teď postavila zpříma před ní a jelikož byla vyšší než sama Mary, shlížela na ni s povýšeným pohledem, více než jindy, vyjadřujícím, že teď má navrch ona a rozhodně hodlá toho využít.
"Bože," řekla naoko starostlivě. "Tebe se to snad dotklo."
"Nevím, o čem to mluvíš," vzchopila se Mary k odpovědi a statečně jí pohlédla do hnědých očí. "A dovolíš?" zeptala se a posunkem ruky naznačila, jestli může projít a zmizet z téhle proklaté místnosti plné nenávisti, ze které se jí akorát zvedá žaludek.
"To tedy nedovolím," odpověděla hned a natočila hlavu ke straně. "Copak ty se s námi nechceš ani rozloučit, když odcházíš?"
"S vámi se rozloučit opravdu nechci," vrátila Mary slovní úder a přidala k tomu neupřímný úsměv, aby dala jasně najevo, že její rozhodnutí ji vůbec nemrzí.
"A proč ne?" zeptala se s falešným a ublíženým tónem v hlase její protivnice.
"Protože se nechci loučit s těmi, kteří z jedné velké části můžou za to, že odsud odcházím."
Původně vůbec neplánovala, že by s nimi při odchodu mluvila. Spíše doufala, že jí nebudou věnovat pozornost, ale tak se nestalo. A už si vůbec nemyslela, že jim řekne, že vlastně odchází i kvůli nim. Možná to budou brát jako projev její slabosti. Projev toho, že se jim podařilo ji odsud vyštípat. Že vyhrály. Ale i kdyby ji tu mělo aspoň pár lidí rádo, stejně by odešla.
"Měla by jsi si dávat pozor na jazyk, ty namyšlená huso," řekla dívka výhružným tónem.
Mary zlostně přimhouřila oči nad oslovením, kterým ji počastovala a zhluboka se nadechla s dalším přívalem energie na odpověď.
"Opravdu? To samé bych mohla říct já tobě, ty, která si za pár let budeš tancovat leda tak před zrcadlem u sebe doma, kde ti ani nikdo neřekne, že jsi dobrá, protože dobrá prostě nejsi a ani nebudeš," řekla Mary a využila chvilkového šoku ostatních a protlačila se kolem postavy stojící v cestě a než se nadála, stála venku na chodbě.
Usmála se sama sebou potěšená, že si to nenechala líbit a vykročila směrem k výtahu, kterým se dostala do přízemí a poté na čerstvý venkovní vzduch. Zamířila rychlým krokem na nejbližší zastávku metra, kterým se dostane domů.
Metro využívala jako dopravní prostředek nejčastěji, jelikož jí přišlo jako nejrychlejší způsob dopravy po věčně auty ucpaném Londýně. Našla jednu volnou sedačku, na kterou se posadila a krabici si položila na stehna. Pozorovala lidi kolem sebe, ačkoliv už věděla, jaký typ lidí se tu střídá, a který je možný tu potkat. Někdy se to opravdu vymyká normálu, kolikrát jde z některých i strach, jenž vyvolávají svou přítomností.
Během dvaceti minut se ocitla na své konečně zastávce a dalších pět minut šla pěšky ke svému bytu. Jako už poněkolikáté tento den použila výtah a dostala se až do desátého patra vysoké budovy. Z kapsy kostkovaného kabátu vyndala klíče od dveří a odemkla si. Zabouchla je za sebou a skopla boty ze svých nohou. Krabici položila na zem a začala si rozepínat černé knoflíky.
"Mary?" ozval se z obýváku hlas jejího přítele.
Je tu, blesklo jí hlavou.
"Jsem doma," odpověděla mu hlasitě a pověsila kabát na věšák, kde byla pouze jedna černá bunda patřící Harrymu. Byla překvapená, že tu je a uvažovala o tom, jestli je překvapena příjemně. Nezmínil se, že by měl přijít a ona vlastně doufala, že dnes bude moci být sama. A teď se věci změnily.
Zamířila do obývacího pokoje a než vešla, vytvořila na své tváři ten nejlepší úsměv, který se dlouho učila, aby zakryl to, že rozhodně upřímný není.
