Bez nás není svět světem

1. Věř a nech věřit

Sen. Prazvláštní zkušenost naší mysli vyzkoušet si to, čeho bychom se v reálném světě báli. Okolí v něm může být krásnější, zajímavější nebo prostě jen stejné. Jedno je ale jisté, naše snové já se bude chovat jinak.

Jeden takový se zdál právě Rookwoodovi, ten se neklidně převaloval na posteli a jednou za čas vzdychl trochu děsem, trochu nechutí, hlavně však kvůli přesvědčení, že onen sen zůstane pouze snem.

Bolest toho poznání ho zasáhla snad jako každé ráno. Stejně jako vždycky procházel chodbami a stejně jako vždycky si sedl do třídy, do lavice, jež mu patřila, rozložil kolem sebe pergameny a znuděně se do nich zadíval.

"Pane Rookwoode, budete tam jen tak sedět nebo hodláte i něco dělat?" vyštěkla na něj profesorka obrany proti černé magii. Byla každým dnem podrážděnější a podrážděnější. 

Augustus Rookwood zvedl hlavu a nepřítomně zabodl pohled do profesorky. "Já nevím," svěřil jí s pokrčením ramen. Třída kolem pobaveně zašuměla.

Profesorka se rozkřičela, ale Augusta její slova minula. Opět zíral vpřed a přemýšlel, kdy ho to přestalo bavit. Kdy poprvé pochopil, že život je vlastně seskládaný z mnoha a mnoha dní, navlečených na sobě jako korálky, ovšem nebyly tak zábavné.

Hodina končila. Augustus se sotva zvedl a šel ven. Cestou minul skupinu nebelvírek, které se něčemu pobaveně smály. Minul i další lidi, ale žádný z nich ho nevytrhl z té podivné letargie posledních dní.

Možná toho na něj bylo prostě jen moc, sedmý ročník nebyl žádnou procházkou růžovým sadem. Možná si jeho mozek jen uvědomil, že za necelý rok z Bradavic zmizí a už se nikdy nevrátí. Možná za to mohl jen podzim. A možná jen a pouze něco, čemu nikdo nedokázal porozumět.

Ve svém zamyšlení došel až k žebříku do učebny věštění. Položil opatrně ruku na jednu ze šprušlí, ale pak se zarazil. Byla to pitomá hodina se stejně pitomou učitelkou. Stejně tak byl pitomý on, když si ten předmět zapisoval.

Kdyby se na to dneska vykašlal, kdyby prostě nepřišel, co by se stalo? Opět sundal ruku ze žebříku a chtěl se otočit k odchodu, když ho zarazil jiný hlas.

"Neopovažuj se, Rookwoode," ostrost a břitkost tak ladného hlasu ho donutila konečně procitnout. "Ještě krok zpátky a vážně už ti podrazím nohy, aby sis rozbil hlavu a zlomil nos," hrozila dívka, jíž znal už sedm dlouhých let.

Byla to mladá McGonagallová, jedna z těch lepších nebelvírek. Nejlepší kamarádka Euphemie, primusky, a také ta, která s ním jednou ročně prohodila celkem tři slova. Možná i pár navíc, když byl dobrý rok.

"Nerozumíš tomu, tahle hodina je stejně k ničemu," neměl ani náladu na ni být hrubý, jak to obvykle zmijozelové nebelvírům dělali.

"To nepopírám, jen říkám, že se teď otočíš a půjdeš to přežít. Přestaň tu chodit jako tělo bez duše a vzpamatuj se. Život ti před nos nepoloží všechny své krásy, musíš je najít. A takhle to fakt nebude," ryla do něj.

Rookwood se ani nepozastavil nad tím, že přesně ví, co se děje. Byla to přece McGonagallová, ta věděla vždycky všechno. Párkrát s ní už mluvil, takže to věděl.

"Když tohle nemá cenu," povzdechl si a znovu se otočil k odchodu.

"Jistěže nemá, to už ani famfrpál není důležitý!" křikla na něj za zády. "Kdo teď proti mně nastoupí, když ty to očividně nezvládneš? Letos to asi vyhrajeme," provokovala.

S Rookwoodem to ale ani nehnulo. "To je zbytečný, je jedno, kdo vyhraje pohár."

"No to teda není!" rozohnila se Minerva. Pak se ale opatrně rozhlédla kolem sebe, aby si potvrdila, že jsou tu sami a ostatní ještě nepřišli. Popošla blíž k němu. "Víš, jaká to bude nuda, až se mě nikdo nepokusí prohodit brankou, protože bude předstírat, že jsem camrál?"