Bez nás není svět světem

6. V nás

Každý máme něco uvnitř. Někdo tam má srdce, někdo jen kus šutru či díru. Jenže vnitřek není jen srdce, záleží i na tom kolem. Někdo v nitru schovává zvíře, někdo jiný tu nejčistší květinu, kterou ale okolí nevidí. A někdo tam neschovává doslova nic.

Každý má ale tajemství, každý se něčeho bojí. Může to být naplnění dávné věštby, co nad námi visí jako Damoklův meč, může jít o naše vlastní rozhodnutí, stejně tak může všechno začínat u nás samých. Vždyť strach si vytváříme sami, neměli bychom se pak bát nejvíce sami sebe?

Své o tom věděla snad každá bytost na bradavickém hradě. A ta každá bytost teď nejspíše spala. Byly čtyři hodiny ráno, to obvykle spí všichni. Ranní ptáčata ještě stále spí a noční sovy to zalomily před pouhou chvíli. Krátké rozhraní dvou světů.

Ale nebyl by to velký hrad, kdyby se nenašel někdo, kdo nespí. A tím někým byl primus Bradavic, Orion Black.

Nevyšel z komplexu ložnice primusů, naopak tam zůstal a využil konečně pohostinnosti třetí místnosti, kde chtěl obvykle pracovat, zatímco Euphemie tam nosila jídlo.

Byla to krásná místnost, stejně jako celé prostory primusů. Kvůli Dippetovi musel žít s Hillovou pod jednou střechou, musel s ní jednat a komunikovat. Bylo to peklo samo o sobě, ještě navíc zrovna její názory ho vytáčely nejvíc. Přesto všechno si musel přiznat, že ho včerejší hádka mrzí.

Euphemie Hillová se vyznačovala kromě jiného i schopností pomalu deptat svoje nepřátele tichem. Když se doopravdy naštvala, nelétaly blesky, to byla pouze mírnější forma, to raději v polovině hádky zmlkla, pozvedla obočí a povzdechla si. Bez jediného slova potom zamířila do své ložnice a na Oriona se ani nepodívala.

Marně na ni zakřičel poslední argument, marně čekal na odpověď, která by ho mohla vytočit ještě o kousek víc. Euphemie se dokonale odmlčela. Ani jednou na něj nic nekřikla zpět, nepokusila se ho přidusit argumenty ani nevytáhla hůlku. Oriona dokonce napadlo několik věcí, na které by raději nemyslel.

Euphemie ale nevylezla po zbytek večera. Ráno se pak vytratila, než se stihl probudit, v poledne se jí pokusil odchytit pod záminkou hlídek, ovšem dívka nikde nebyla. A Minerva na jeho otázku reagovala odfrknutím a prostým vyzváním, aby opustil nebelvírský stůl, kde on nemá co prohledávat.

A tak šel. Na celé odpoledne zapomněl, že nějaká Hillová kdy existovala, ale kdesi vzadu v mysli mu stále vrtala ta otázka, co udělal špatně, že se dívka naštvala k nepříčetnosti. Nebo spíše přílišné příčetnosti.

Večer ji pak potkal. Doslova na ni narazil na chodbě, málem by se jí byl i omluvil, ovšem Euphemie se ani nezastavila a ani nekývla hlavou. Prostě ho obešla a dívala se do země. Jako by tam snad nikdo nestál.

Večer měla zamčeno a na dveřích jen krátký vzkaz. Nerušit. Jediné slovo, kterému jako by Orion odmítal porozumět. Nechtěl ho chápat. Vídal předtím, jak Euphemie nadskočila při zvuku jeho hlasu, slyšel její strach. Sám sebe se pak musel ptát, jestli to vše je jen o něm nebo o tom, o čem mluvila Lucretia.

O něčem v nás.

Později večer šel opět do pracovny. Přinesl si z kuchyně misku s dalším salátem, dokonce i dvě vidličky, jako by snad doufal, že mu to zařídí jakési uvědomění. Chybělo mu to, že nevěděl, kde je chyba. Potřeboval vysvětlení.

Přísahal by, že zaslechl otevření dveří. Jenže pak mu vyklouzla miska z rukou. Rozbila se o podlahu s příšerným třeskotem. A Orion byl zase téměř přesvědčen, že tichounké zalapání po dechu nebylo výplodem jeho fantazie. Zaklel jako odpověď na třesk i na to, že možná už věděl, co bylo tím tichem. Co za něj mohlo.