Epilog

54 18 2
                                    

Vždycky jsem si myslel, že vstoupím do dějin jako ředitel, za jehož vlády vše vzkvétalo. Nakonec tam budu jako ten, kdo dovolil opětovnému otevření Tajemné komnaty, ten, kterému odvedli profesora i studentku do Azkabanu, a taky ten, který na své škole začal tolerovat přátelství mezi kolejemi. Na to poslední jsem byl skutečně pyšný.

Jen chvíli před Vánoci jsem seděl v ředitelně a poslouchal obrazy, které vyprávěly o mých studentech.

"Pan Black je skutečně znamenitý primus," rozplýval se zrovna Phineas.

"A to ti ani nevadí, že zradil svůj rod výběrem své primusky? Tvůj rod?" nemohl jsem si to odpustit.

"No nadšený z toho nejsem, ale..." dlouhé a nudné proslovy o tom, jak jsou Blackovi čistý rod, jsem si dovolil neposlouchat. Daroval jsem si to jako dárek k vánocům.

Ozvalo se klepání na dveře. "Dále."

"Pane řediteli, bystrozoři už na Vás čekají dole. Je čas jít," nakoukla mi do pracovny hlava profesorky Blakeové.

"A Horacio?" optal jsem se s úsměvem.

"Je připraven."

Zvedl jsem se tedy z křesla a zamířil ke dveřím. Sešel jsem schody dolů až k bystrozorům čekajícím i s Horaciem Křiklanem jen a jen na mě.

"Můžeme?" optal se mě můj bývalý student, kterému jsem pomohl stejně jako Belvině kdysi dávno. Nebylo to od věci mít kontakty.

"Jistě, Horacio bude můj svědek přímo na místě," požádal jsem ho o to už před dlouhou dobou, ale až teď jsem si uvědomil, o co ho vlastně žádám.

"Milý příteli," otočil jsem se na něj, "opravdu to uděláš?"

"Měl jsi pravdu, něco na tom všem nesedí. A když je možnost zjistit co, rád se jí ujmu," ujistil mě.

Cesta byla krátká, bystrozoři nám dopomohli přímo do Azkabanu. Cestou jsem se ještě stihl zeptat na to, co mi už několik dní vrtalo hlavou.

"Pan Raddle ale přece nemusel být poslán do Azkabanu. Stačila by podmínka, jak to obvykle Starostolec dělává."

"Ano," souhlasil jeden z bystrozorů. "Ano, ano Starostolec to tentokrát vyřídil velice rychle a tiše. Pan Raddle neměl ani šanci protestovat."

Podíval jsem se na Horacia. Neměl šanci nebo by jí ani nevyužil, to byla ta otázka.

Azkaban nikdy nebylo pěkné místo, teď mi ale přišlo mnohonásobně horší. Možná kvůli mladé Walburze Blackové.

"Cela tři sta devadesát."

Vešel jsem dovnitř. Nikoho jsem neviděl, až kdesi vzadu ve tmavém rohu byla ona. Seděla tam, objímala si nohy a houpala se zepředu dozadu. Trhla hlavou, když jsem na ni posvítil, a musela zavřít oči.

"Slečno Blacková?" zeptal jsem se tiše.

"Já to nebyla," dostalo se mi jediné opakující se odpovědi.

"Zabila jste své rodiče a rodinu Greengrassových?" zeptal jsem se přesněji.

"Ne," zavrtěla hlavou. "Má sova se našla mrtvá. I s celým balíkem, dozvěděla jsem se to, když už bylo pozdě. Balíček jsem odeslala, ale ten, co přišel, nebyl můj."

Přemýšlel jsem. Mohla snad náhoda či osud dát Walburze druhou šanci, které jí někdo jiný zbavil? Mohl by snad někdo dokonat dílo, když věděl, že balíček nepřijde? Mohl to na ní někdo doopravdy hodit?

"Otevřela jste Tajemnou Komnatu?"

"Nebudete mi věřit, proč se vůbec ptáte?" dostala ze sebe.

"Protože chci znát pravdu," snažil jsem se nemyslet na to, že jí je jen šestnáct, když musí procházet tímhle.

"Pravda je, že já ani nevím jak. Netuším, kde se ta Komnata nachází. Neudělala jsem nic špatného, možná jsem chtěla, ale nic z toho, proč tu jsem, není pravda."

"Slečno Blacková, trávila jste opětovně jídlo slečny Farwellové, když byla na ošetřovně?" zeptal jsem se jí na jednu z věcí, které se později vynořily na světlo.

"Ano," přiznala bez okolků. "Její jídlo jsem otrávila, ale nikdy jsem ji nezabila. Byla to součást plánu," zašeptala.

"Jakého plánu?"

Viděl jsem, že chtěla mluvit. Na poslední chvíli se ale zarazila a otevírala pusu naprázdno. Nakonec zavrtěla hlavou, nemohla mi to říct. Někdo ji jistě držel kouzlem.

"Mého plánu," přiznávala se, ale v očích měla děs. Jako by její slova nebyla její. Jenže se přiznala.

Nemohl jsem říct nic, co by jí pomohlo. Byla vinná, proto byla tady.

Vyšel jsem z cely ven a podíval se na Křiklana. "Svěřila se do rukou nesprávnému člověku. Vybrala si spojence, který jím doopravdy nebyl," prozradil jsem mu přímo tam.

"Je nevinná?"

"Myslím... Myslím, že ano."

Měli jsme ihned odejít, ale zvědavost mi nedala. Musel jsem je požádat, abych směl navštívit i Toma Raddlea.

"Navštívit ho nemůžete, nemáte povolení jako k subjektu tři sta devadesát," namítal bystrozor.

Pokusil jsem se přejít fakt, že slečna Blacková už je pouze subjekt s číslem.

"Smím se aspoň podívat?" zeptal jsem se nejistě.

Nakonec svolili. Mohl jsem nahlédnout přes mříž. Díval jsem se do cely mnohem lepší, člověk v ní ale vypadal příšerně. Z toho starého známého Toma Raddlea skoro nic nezbylo. Tenhle vypadal sotva na pokraji života. Stejně jako Walburga Blacková.

"Děkuji, to mi stačí," uznal jsem, že by si tohle dobrovolně nevybral. Když ale Horacio sykl, podíval jsem se pozorněji. V koutě stála sklenice s vodou a talíř s jídlem. Nedotčené.

"Jak často se vám stává, že vězni nejí?" zeptal jsem se.

"Skoro nikdy, tohle je výjimka."

Horacio na mě kývl. Věděl to. Celou dobu mi něco unikalo a teď se to celé spojilo. Tohle všechno byl plán. Jeho plán. A ať už byl jakýkoliv, ještě zdaleka neskončil.

***

Zpět do školy jsem se dostal k večeru. Příštího dne měli studenti odjíždět domů na Vánoce. Tedy, někteří studenti.

Kolem deváté večer, když už nemusel být zákaz večerního vycházení, se u mě znovu otevřely dveře.

"Byl jste tam, pane řediteli?" optal se mě jeden ze zmijozelů.

"Ano. A zdá se, že jste měl pravdu, pane Malfoyi."

Bez nás není svět světemKde žijí příběhy. Začni objevovat