Bez nás není svět světem

První Mezilog

Díval jsem se, jak se dveře otevírají, a hlavou mi vířilo na tisíce myšlenek. Kdybych tehdy slečnu Hillovou vyslechl a odložil případ pana Raddlea, možná by teď bylo všechno jinak. Strůjcem všech problémů byl přece on. To on přišel, čímž změnil všechno již zavedené. To on mohl za cokoliv, co se tu semlelo. Jeho slova, činy i karty, které ho provázely životem.

"Řediteli Dippete," ozval se stejně chladně, jak jsem ho slýchával poslední týdny na chodbách. Ani stín provinění. Byl stejně v klidu jako jindy.

"Posaďte se, pane Raddle," pokynul jsem mu. Posadil se. Elegantně, ladně, chladně a ledově. 

"Do Pamětní síně se vrátily Vaše diplomy, protože já minulost nevymazávám," nemusel jsem dodávat, že to jsou jediné diplomy, jichž se mu dostane. Už nikdy víc ani jeden. Jaký jsem to byl hlupák, když jsem mu věřil?

"Mám pocit, že na nich už jen pramálo záleží," pokynul mi sebejistě.

Všechno šlo od desíti k pěti, tehdy vypadal ještě rok slibně, jenže já musel udělat hned několik chyb. Předně to bylo jmenování Euphemie Hillové do funkce primusky. Možná jsem neměl jmenovat raději Oriona Blacka, jisté ale je, že moje provinění začínají už tímto rozhodnutím.

Druhou chybou bylo nedostatečné vysvětlení situace. Kdybych se na tom začátku více zajímal o pocity studentů, možná jsem dnes nemusel posunout k Raddleovi ten cár papíru.

"Dnešní datum? Končím tedy hned teď?" optal se mě s nezájmem a natáhl se po peru, jež mi volně leželo na stole.

"Neunáhlujte se, pane Raddle."

Tom se zarazil v polovině pohybu. "Máte snad ještě něco na srdci?" zabodl do mě ten jeho pohled, já mu ale předvedl pevné zdi svého vědomí.

Na srdci jsem toho měl skutečně hodně, jen přijít na to, která slova potřebovala říct první. Možná to o té Pamětní síni. Kdy jsem si vlastně všimnul, že vše zmizelo? Že byl Tom Raddle vymazán z minulosti? Stejně tak jsem měl dát na povídačky obrazů, které vyprávěly, jak na chodbách probíhá noční život.

Možná jsem neměl povolit tu speciální hodinu. Sjednotit páté, šesté a sedmé ročníky s tím, že je to příprava na všechny zkoušky naráz, to byl hloupý nápad už od začátku. Příšerně hloupý, stejně jako já, když jsem na to přistoupil.

Tehdy byl Raddle ještě začínající zelenáč, pár děcek si ho oblíbilo, pár se líbila jeho výuka, ale tím to haslo. Žádné sympatie. Stávalo se ale stále častěji a častěji, že se objevoval na podivných místech, často o něm někdo slyšel nějaké drby, přikládal jsem to obrazům, ale teď vím, že snad nelhaly. Tom Raddle nepřišel do Bradavic jen učit.

Všechno provázely nepříjemnosti. Už když spadla mladá Blacková z koštěte, to nebylo dobré znamení. Hvězdy nelítají oblohou jen tak. A když nějaká spadne, můžeme očekávat pád celé velké říše bradavické.

Jenže to bylo teprve září, spíše už říjen. Nemohl jsem si vybavit přesné datum, bylo to už tak dávno.

"Škola Vám navíc uděluje i pokutu za ohrožení studentů při vyučování," pokračoval jsem, mysleje na celé to shromáždění a další tomu podobné akce.

"Ale Dippete," zlehka se zasmál a položil brk na své místo. "Jsem profesorem obrany proti černé magii, má práce je dát studentům skutečné nebezpečí, jemuž budou čelit v reálném světě," citoval má vlastní slova. "Vzpomínáte si? Dobrý prosefor se pozná podle toho, že nehledí na rizika, ale na výsledky," díval se na mne, jako bych nemohl svá dřívější slova popřít.

"Obrana proti černé magii je především způsob, jak se naučit černé magii čelit," opravil jsem ho.

"A dělal jsem snad něco jiného?"

Svým způsobem měl pravdu. Tehdy ještě neudělal nic špatného, obyčejné vyučovací dopoledne, jen se spojenými ročníky. Už tehdy se za tím skrývaly špatné úmysly. Možná tehdy ještě jiné než dnes, ale neříká jeden z básníků, že nezáleží na principu ale na výsledku? Způsoby mohou být různé, výsledek jen jeden.

"Prvně se podepisuji já, pane Raddle, pak stvrdíte podpisem Vy, že odstupujete z místa profesora obrany proti černé magii."

"Samozřejmě, pane. Mě už tu nic nedrží," pověděl mi a já měl konečně pocit, že mluví upřímně. Nikdy jsem z jeho výrazů nic nevyčetl, teď jsem ale možná viděl lítost. Možná pro něj Bradavice přece jen něco znamenaly.

"Možná kdybyste se víc zajímal o postupy, nemusel jste teď podepisovat výpověď," pokusil jsem se ho naposledy poučit. Profesorem jsem mu byl pár let, následně i ředitelem a nakonec zaměstnavatelem, bylo by divné, kdybych ho neměl ani trochu rád. I přes to všechno, co udělal.

"Na ty už je pozdě, Dippete. Má hra skončila, vykládám své karty a čekám na ty Vaše," vzal opět do ruky brk, aby podepsal.

"Copak sis, Tome, nepřál aspoň jednou vyměnit karty?"

Pokrčil rameny. "Karty má každý, jaké má. Jen jsem hrál s kartami ostatních, když mi je tak ochotně odhalovali."

Na to jsem neměl co říct. Počkal jsem, dokud nenamočí brk do inkoustu a nepodepíše se krásně uhledným písmem na svoji linku s podpisem. Za chvíli vstane, naposledy se zadívá na Bradavice, a odejde. A já mu budu ještě muset říct tu děsivou věc. Ani jsem ji vyslovit nechtěl, ale za chvíli budu muset. Mlčeli jsme a mlčet ještě chvíli budeme. A pak řeknu prostá slova.

"Bystrozorové čekají dole."