Béčkovej film | ONC 2022

Scéna druhá

„Máte ještě nějaké pochybnosti, pane? Pochopte, kvůli povaze našeho podnikání vám nemohu dát žádnou oficiální záruku, ale to, do čeho se pouštíme, je samo o sobě tak ziskové, že ani žádné záruky není třeba,“ řekl pan Tichý, asi dvacetiletý, pohledný mladík s ulízanými zlatými vlasy.

Pak se sehnul k povrchu voňavé lesní půdy, sebral z ní jeden plochý kamínek a hodil ukázkovou žabku. Kamínek se několikrát ladně odrazil od tyrkysových vlnek rybníčka, na jehož břehu stál pan Tichý s jedním seriózně se tvářícím dobře oblečeným mužem.

Když se pan Tichý dostatečně vynadíval na ty elegantní vlnky, které na dříve hladké, křišťálově čisté tváři vody způsobil, urovnal si své extravagantní, černé, brokátové sako a obrátil se s širokým úsměvem na svého společníka.

„Vzpomínám si, že jsem přesně před měsícem stál tady na tomto místě s jedním svým přítelem a přesvědčoval ho stejně jako teď vás…“ řekl pan Tichý zamyšleně a nepřítomně luskl prsty, jako by se snažil z mysli vylovit nějakou dávnou vzpomínku, „Bránil se tomu… bránil se pokroku, který jsem mu nabízel, ale nakonec mi řekl: ‚Tak jo. Já to beru. Sice tomu nevěřím, ale pro tebe to rád risknu.‘ A o měsíc později? Přišel ke mně a na kolenou děkoval, že jsem ho nakonec přemluvil! Dokonce mi nabízel i část z toho ohromného jmění, které si vydělal, ale já jsem odmítl. Zkrátka víc peněz nepotřebuji! V tomto odvětví je tolik prachů, že si každý přijde na své! Nemusíte se tady s nikým hádat, nemusíte se ani moc snažit a peníze vám přiletí na účet jako pečení holoubci do huby!“

Pan Tichý zakončil svůj proslov nadšeným tlesknutím a vrhnul na svého potencionálního obchodního partnera spiklenecký pohled.

Ten jen se smíchem pokrčil rameny a řekl radostně: „Co na to říct? Přesvědčil jste mě! Beru to! Jen poslední otázka… proč se vám u všech všudy přezdívá pan Tichý?“

„To je dobrá otázka…“ řekl pan Tichý se znepokojivým úsměvem, „Já totiž moc nemluvím.“

„To je vtip?“ zasmál se muž, „Nic ve zlém, ale upovídanějšího člověka jsem už dlouho nepotkal!“

„To rád věřím, ale bohužel, mlčenlivost je součástí mého profesního vystupování. Zkrátka to v lidech vzbuzuje důvěru. Tak co s tím pak nadělám? Já hrozně rád mluvím a uvnitř mě to sžírá, když si musím všechny své myšlenky nechávat pro sebe. Tak se mohu rozpovídat jen s někým, o němž jsem si jistý, že mou pravou tvář už nikomu neodhalí… mimochodem, to mi připomíná, že tady mám ještě nějakou práci.“

S těmito slovy pan Tichý vytáhl zpod saka malou černou pistoli a namířil ji na toho chudáka, který se domníval, že se jedná o obyčejnou obchodní schůzku (a naivně věřil, že na setkání v lese není zcela nic podezřelého).

„Sbohem, pane. Bylo mi vskutku potěšením s vámi obchodovat,“ řekl pan Tichý až téměř s lítostí (ale vážně jen téměř) a střelil toho nešťastného muže, který se z šoku nezmohl ani na útěk, doprostřed čela mezi oči.

Pan Tichý mlčky sledoval, jak se ochablému tělu jeho oběti podlamují nohy a z čela mu tryská tmavá krev… jako voda z fontánky v parku.

Když mrtvola dopadla tváří do vlhké tmavé hlíny a postupně ustala ve svém posmrtném škubání, vydral se panu Tichému z úst upřímný povzdech.

Teď bude muset zase mlčet…

Ale na tichu bylo přece taky něco kouzelného. Když se rozhlédl kolem sebe a odmyslil si, že stojí nad chladnoucím tělem někoho, kdo jeho vinou už nedýchá, byl to nádherný den. Slunce svítilo, příjemný vánek zlehka čechral koruny stromů a on byl volný! Volný jako ti datli, kteří jako velký lesní orchestr do stromů vyklepávali svou píseň. Volný jako…